ZOCELENÍ OHNĚM

Pozn. překl.- část předmluvy ke knize Forged in Fire – Zocelení ohněm Nebezpečí a téměř nahodilá hrdinství, která nedílně patří k práci hasičů, vytvořila silné citově založené kamarádství mezi těmito společně pracujcími lidmi, ale také z toho vzniklo jejich odborové hnutí, které inspiruje spolehlivostí a respektem. Kniha Forged in Firevypráví příběh FBU  (Fire Brigades Union – Odborový svaz hasičů Velké Británie) nejen formou tradičního výčtu, ale celou řadou propojených esejí, které zvýrazňují ty nejúžasnější stránky odborové historie. Tyto eseje zahrnují i popis role, kterou hrály v hasičské službě ženy a FBU během II. světové války, analýzu sociálního složení odborového svazu, který svého času tvořili převážně bývalí námořníci z obchodních lodí, ale také zhodnocení tvrdé národní stávky v zimě v letech 1977 - 1978, která byla ojedinělým oficiálním sporem v odborové historii.                                                                     

Lodě na pevné zemi

Na začátku roku 1920 bylo v Británii asi 3.400 profesionálních hasičů na plný pracovní úvazek. Největší hasičský sbor byl v Londýně (LFB – London Fire Brigade) o síle zhruba 1.300 důstojníků a mužů, kteří obsazovali 65 stanic na pevnině a ve třech poříčních stanicích. Kandidáti pro přihlášení do LFB museli mít více než 19 let, a nesměli být starší než 31 let. Museli být vysocí nejméně 160 cm, přes hrudník museli mít nejméně 94 cm a museli umět dobře číst a čitelně psát. Museli být také britskými poddanými a jejich rodová linie musela být výhradně britská.

Pokud šlo o jejich předešlý výcvik, tak od doby kapitána Eyre-Massey Shawa, legendárního ředitele Městského hasičského sboru v době viktoriánské (období panování královny Viktorie 1837 – 1901),

mělo se zato, že nejlepšími kandidáty jsou bývalí námořníci. A opravdu bylo příjímání nových hasičů  zaměřeno výhradně na námořníky. U veteránů královského námořnictva se předpokládalo, že jsou zvyklí na tvrdou disciplínu a jsou oddaní službě, že jsou zběhlí v používání uzlů a lan, a také zvyklí lézt a pohybovat se ve výškách, že jsou zvyklí a nevadí jim osamělost a dlouhá služba, a jsou v kritických momentech  zvyklí na povel „všichni muži na palubu“.

Toto preferování námořníků trvalo až do meziválečného období. Zaznamenal to dřívější námořní velitel Sir Aylmer Firebrace, který se připojil k LFB jako hlavní důstojník v roce 1919 (měl potíže se svým jménem, kvůli kterému ho téměř nepřijali – Firebrace), který napsal:

Synové následovali otce do této služby a mnozí byli včas posláni do obchodního námořnictva (Merchant Navy),aby zvýšili svoje šance na přijetí k hasičskému sboru v mladším věku...Maximální věk pro přijetí byl speciálně stanoven na 31 let, aby zůstala otevřená vrátka pro ty námořníky, kteří opustili námořnictvo po uplynutí jejich první zkušební doby ve službě.

Také čísla vypovídají o tom stejném příběhu. Z 1.391 důstojníků a hasičů v LFB v roce 1920, téměř jedna třetina, 444 byli bývalí příslušníci Královského námořnictva. Navíc, 454 jich dříve sloužilo v Obchodním námořnictvu a 261 jich mělo za sebou službu v armádě. Pouze 232 jich přišlo z jiných profesí a povolání.

Vliv námořní služby šel ještě mnohem dál za okamžik přijetí do služby. Jazyk, tradice a společenská pravidla tohoto povolání, ve skutečnosti veškerá výchova připomínala slanou mořskou vodu. Ten stejný styl života na hasičské stanici (jako na palubě lodi) byl diktován méně výkonností, výcvikem a účinností při hašení požárů, ale spíše drilem a disciplínou, což důstojník Firebrace vyjádřil v terminologii „loď s řádnou disciplínou“ a muži byli známí jako „tvrdí chlapi“. „Plivni na to a vylešti to“ mělo přednost před hasičským výcvikem. Hasičské stanice byly vytírány hadrem a leštěny až do stavu námořní dokonalosti. Od hasičů – přinejmenším „bažantů“ nebo nováčků – se očekávalo, že budou čistit podlahy v domácnostech starších důsojníků. Není divu, že v hovorovém jazyku hasičské služby se odráželo toto námořní dědictví. Loď (ship), osádka lodi (crew), směna (watch) a porce jídla, žrádlo, nepořádek (mess). Hasičské stanice byly jednoduše lodě na pevné zemi. Od hasičů se očekávalo, že budou v „nepřetržité službě“.

Každý hasič byl ve službě 24 hodin po dobu 14 dnů a nocí, s výjimkou nemoci. Jinak řečeno, každý patnáctý den byl volný, i když nikdo nevěděl, jestli nebude volný den náhle zrušen kvůli požáru nebo cvičení. To například znamenalo, že muži kteří v noci pracovali u velkého požáru, museli příští ráno čistit a zkoušet stříkačky a vybavení, a museli být připravení, jestliže vypukl ten den další požár, že budou nevyhnutelně muset vyjet unavení a ve stavu takové vyčerpanosti. To nabízí srovnání s dalšími profesemi, kde byl pracovní týden 54 hodin a možností dalšího snížení na 50 hodin. Hasiči měli povolené „krátké volno“ dvou nebo tří hodin každý týden a roční dovolenou sedm dnů. Jinými slovy byli hasiči po zbytek roku na asi 330 dnů v roce zavření na malých hasičských stanicích za přísné disciplíny. Žádná jiná kontrolní činnost nebo nepovinná práce mimo stanici nepřerušila jednotvárnost čekání na volání o pomoc při požáru, neustálé uklízení stanice a leštění vozidel.

Disciplína v hasičském sboru byla povinná a přísná.  

Systém těžkých pokut za malé přestupky jako třeba, že se hasič vzdálil několik metrů od stanice, to dávalo veliteli stanice moc Boha. Toto se zhoršilo se  změnou, která přinesla místo koňmi tažených stříkaček hasičská auta. S koňmi to trvalo déle vyjet ze stanice, takže muži měli čas vrátit se z blízké hospody, když zvony přestávaly zvonit. Motory startovaly příliš rychle, než aby se toto mohlo povolit. Také bylo obtížné uslyšet zvony, poněvadž stanice teď byly uzavřené, aby motory byly v teple.

Pokud velitel stanice nepovolil veřejnosti nebo cizímu člověku návštěvu ve společenské  místnosti, bylo to tak, jak to Jim Bradley v roce 1920 popsal sekční komisi: „Ti muži jsou zrovna tak izolovaní, jako kdyby byli na moři...“ a pokračoval: „Ti muži vám řeknou že už jsou nemocní a unavení jeden z přítomnosti druhého, z toho, že vidí tváře jeden druhého a slyší znovu a znovu vykládat tytéž historky.“ Vůči přísnému režimu nebyly imunní ani rodiny hasičů. Bradley tvrdil, že manželky jsou pod zrovna tak přísným režimem jako hasiči. „Jestliže si vezmete ženu do hasičské stanice v Londýně... je to prakticky jako odsoudit ji za trest do otroctví...Jenom málo rodin nepoznamenalo zvonění zvonů nebo to, jak se promočení hasiči vraceli zpět.

Izolovaný život hasičů a jejich rodin zhoršovaly přímé důsledky nepřetržité služby. Bylo to trvalé bydlení v ubytovacím prostoru na stanici nebo připojeném k hasičské  stanici. Až do roku 1920 žili všichni londýnští hasiči na stanici, svobodní muži v ubikacích, za které jim byl účtován 1 šilink za týden, ženatí muži s rodinami žili v malých dvoupokojových bytech, kde byla přípravna jídla a koupelna na bázi obyčejných městských bytů a za to platili podle délky služby. Hasiči s délkou služby do 10 let platili nájem 4 šilinky za týden; po dvaceti letech služby neplatili nic. Ale při poskytování ubytování zde bylo mnoho anomálií. Ti, pro které nebylo k dispozici ubytování a byli ženatí, museli žít na stanici a zajišťovat manželku a rodinu někde jinde (na to dostávali sociální příspěvek na nájemné 4 šilinky a 5 penny na týden). Když dosáhl syn hasiče věk 18 let, musel se z ubytovny hasičského sboru odstěhovat, aby se zajistilo, že toto chudé ubytování bude stačit pro velké rodiny. Synům, kteří se vraceli z válečné služby, nebylo často povoleno znovu se vrátit sem - domů. V případě, že ženatý muž ovdověl, musel svoje děti ubytovat mimo hasičskou stanici v podnájmu a on sám se vrátil do ubikace pro svobodné.  Proto bylo ubytování opravdovým jablkem sváru mezi hasiči a londýnskou městskou radou.

Podmínky služby byly nápadně podobné  v zemských a venkovských hasičských sborech, kde hasiči byli po technické stránce součástí policejních brigád (konkrétně Bristol, Hull, Leeds, Liverpool a Shefield) nebo v nepolicejních brigádách (jako v Birminghamu, Bradfordu, Edinburgu, Glasgowě, Leicesteru a West Hamu). Hasičská brigáda v Manchesteru byla na policii nezávislá v letech 1897 – 1920, ale pak byla reorganizována a stala s z ní součást policejních sil.      

Mariňácký vliv byl zase evidentní ve venkovských a zemských hasičských sborech, ale nebyl tak dominantní jako v Londýně. V mnoha hasičských sborech přijímali námořníky. Vítaní byli pro nejvyšššího hasičského velitele města Birmingham. Ale v provinčních sborech jako byla policejní birgáda v Newcastle-upon-Tyne (která se skládala jak ze stálých, tak i z pomocných hasičů) často rádi přijímali řemeslníky – instalatéry, truhláře, klempíře, automechaniky – které zaměstnávali na opravách strojního parku a budov. Takové práce při opravách se dělaly v Birminghamu a Manchesteru  a za to hasiči dostávali mimořádnou odměnu, i když Odborový svaz natěračů a malířů tyto práce  zastavil v obou těchto sborech. Ve Skotsku, kde v kontrastu převládaly nepolicejní hasičské sbory, bylo zaměstnáváno málo námořníků. Výjimkou byl Edinburg, kde jich bylo hodně. Přednost byla dávána také mechanikům a řemeslníkům, protože znali lépe vnitřek budov a mohli tak zlepšit postupy při hašení. Když nezasahovali, tak mohli pracovat na stanicích a v opravnách, kde dělali svoji obvyklou práci. Například v Glasgowě vyráběli čtyři ševci boty, opasky a přilby pro hasičskou brigádu.

Otázka hodnostní byla v hasičském sboru nevyhnutelná. Hasičské velitelství neuvažovalo o ničem co by šlo za kosmetické úpravy. Vzdávání pocty salutováním jako v armádě se zdálo být méně servilní způsob než zdravení v námořnictvu. Bylo během druhé světové války přijato a zavedeno do služby ne jako uznání hodnosti a společenského postavení, ale jako vnější projev stavovského sebevědomí – esprit de corps. „Salutování,“ řekl státní sekretář Morrison, „není známka zotročení, ale kamarádský pozdrav.“ Odbory, kterým byly takové způsoby cizí, byly zděšené. Naproti tomu se profesionální hasiči, kteří byli zvyklí zdravit starší důstojníky, dívali na tento do záhuby vedoucí požadavek se smrtelnou nedůvěrou. „Je to jen další manévr našich malých Hitlerů, udělat si z našich hasičů loutky“, řekl oficiální představitel FBU novinám Daily Herald. Byl zde také odpor proti „nasistickým metodám“ na udržení disciplíny. Navrhovaný disciplinární zákon pro pohotovostní hasičskou službu, který se zakládal na srovnání se zákony o policii a armádě, byl jednoznačně odmítnut.

Nevybíravými a střízlivými slovy australského státníka a premiéra té doby to bylo pro odbory „příliš drastické a s dalekosáhlými důsledky a … nepřijatelné za jakýchkoli okolností.“

Nejasné a neomezené suspendování, sumární tresty, uvalení mimořádných služeb bez platu a popření práv zastupování, to bylo víc než nespravedlivé; taková opatření zhoršovala schopnost výkonu této služby.

„Pouze hořkost škodlivá a odporující dobré disciplíně, může být následkem vědomí člověka, který si uvědomuje, že kráceny a do nouze jsou přiváděny jeho děti a manželka.“  

Přeložil Milan Skalník