Elitní hasiči s parašutistickým výcvikem

     Popisky shora – záložní padák, speciální ochranné oblečení, přilba, vak s osobním vybavením        Nebezpečná povolání uvádí – smokejumpers, jsou elitní hasiči, kteří skočí jako parašutisté do zóny před šířícím se požárem a jejich úkolem je zastavit šíření požáru.      Smokejumper (ten kdo skočí prostoru plného kouře a plamenů) je speciálně vycvičený hasič, který seskočí s padákem, aby bojoval proti šířícímu se požáru v přírodě. Tito hasiči jsou nejčastěji nasazeni při požárech, které jsou ve velmi vzdálených oblastech. Rizika spojená s tímto způsobem osobního nasazení jsou zmírněna vzdělávacím programem, který se vyvíjel už více než 70 let. Tito hasiči jsou schopní se dostat k požáru krátce poté co vznikl, když je ještě poměrně malý a mohou ho uhasit dříve, než se stane problémem správcům půdy a pro veřejnost.  Jestliže zrovna není žádná jiná důležitá činnost jako je likvidace velkého požáru v přírodě, lze je také využít při hašení na jiných místech a plnění pracovních úkolů například pro lesnictví, pomáhají při katastrofách a odstraňování následků po nich, a v krizovém řízení.          Velký počet těchto elitních hasičů je zaměstnán v Rusku a u Lesní služby v USA. Rusko jich má víc než kterákoli jiná země (několik tisíc) a tvrdí, že historie této speciální profese se u nich datuje od roku 1936. Tento způsob hašení požárů v USA začal v roce 1939.          Plnému zavedení smokejumpingu, předcházely experimenty s použitím padáku u hasičů, které byly provedeny v roce 1934 v Utahu a v Sovětském svazu. Počáteční letecké hasicí experimenty byly prováděny tak, že na místo bylo letecky dopraveno vybavení  a „vodní bomby“. I když tento první experiment neměl další pokračování, další začal v roce 1939 ve Washingtonském údolí Methow, kde profesionální parašutisti seskočili do různých druhů lesa a hornatého terénu, a tak prokazovali  proveditelnost této myšlenky. To také viděl první zaměstnaný skokan Lesní služby, Francis Lufkin, který byl původně najat jako lezec, aby stahoval a vyprošťoval profesionální parašutisty ze stromů. Má se zato, že to byl on, kdo se odvážil jako první k takovému seskoku, protože parašutisti uzavřeli sázku. Následující rok, v roce 1940, se tyto operace prováděly pravidelně ve Winthropu, Washingtonu a Ninemile Campu, což byl opuštěný tábor civilní ochrany. První výcvikový tábor hasičů s padákem se nacházel na Ranger Station Seeley Lake, více než šedesát kilometrů severovýchodně od Missoula. Později, v červenci 1943, se výcvik přesunul do Camp Menard a zde, když muži nehasili požáry, strávili spoustu času nakládáním sena kterým krmili stovky mul, které nosily zásoby a vybavení na ochranu stanic a na protipožární stanoviště. Aby bylo možné hasit požáry, lidé byli organizováni do čet čítajících osm-patnáct mužů, které byly rozmístěny na šesti strategických místech, také známých jako „výchozí tábory". Ty byly v Seeley Lake, Big Prairie a Ninemile v Montaně; Moose Creek a McCall v Idahu; a Redwood Ranger Station v jihozápadním Oregonu na okraji Cave Junction. Muži pracovali také i z jiných výchozích táborů včetně těch, které byly ve státu Washington.   Druhá světová válka a poválečné období   Přibližně 240 pracovníků z civilních táborů veřejné služby, hlavně odpůrci války, odvedenci z historických mírových církví a kostelů, pracovali jako smokejumpers během druhé světové války. Počáteční skupina 15 mužů začala trénovat s padáky a lanovím v květnu 1943 u jezera Seeley a celkem 33 jich dokončilo výcvik v seskoku v polovině června. Potom následovaly dva týdny intenzivního tréninku v oblasti kontroly požářiště a první pomoci. Prvních 70 hasičů s padákem, kteří šli bojovat s 31 požáry, provedlo přibližně 500 cvičných seskoků v roce 1943. V roce 1944 jejich počet vzrostl na 110 a v roce 1945 až na 220, kdy dostali další vybavení z ministerstva války. 29 těchto speciálně vycvičených hasičů likvidovalo vzdálený požár u jezera Bell Lake v září 1944 a v tomto roce bylo potlačeno 70 požárů. V regionu Missoula jich bylo likvidováno do září 1945 celkem 179 s dalšími skokany přidělenými na McCall a Cave Junction. Poslední z těchto speciálně vycvičených hasičů opustil službu v lednu 1946. Většina smokejumpers té doby nebyli profesionální hasiči, ale sezónní zaměstnanci zlákaní vidinou výdělku až 1.000 dolarů v průběhu léta. Byla jim přidělována práce a střídali se podle seznamu. Panovala zde tvrdá konkurence. Trend byl takový, že byli dobře vychovaní, sami se motivovali a byli zodpovědní, protože porušení disciplíny znamenalo navždy ztrátu místa a porušení zásad mělo za následek úplné vyloučení z projektu. Nebyli vlastně expertní hasiči, ale byli dobře vyškolení v dovednostech jak předcházet malým požárům, aby se nerozrostly na velké, a často ve dvojicích likvidovali drobné požáry. Skupiny o velikosti čety a větší posádky byly pod dohledem mistrů, což byli kariérní hasiči USFS (United States Fire Service) a odborníci na všechny typy požárů.   Největší katastrofa  se stala na  Mann Gulch při velkém požáru v roce 1949, ke kterému došlo severně od Heleny, v Montaně u Gates of the Mountains podél řeky Missouri. Zemřelo zde 13 hasičů a 12 z nich byli hasiči s padákem. Tato katastrofa přímo vedla ke vzniku moderních bezpečnostních norem používaných všemi hasiči specializovanými na velké přírodní požáry. Tvrdí se, že operace a nasazení těchto elitních hasičů je nákladné v oheledu zajištění této služby a efektnivni je jen okrajově; ať už tak nebo jinak, náklady jsou srovnatelné s opakovaným nasazením vrtulníků. Dolet letadla se těmito hasiči je větší než u vrtulníku, rychlost nasazení je vyšší než s vrtulníkem, a užitečné zatížení je také větší. Při realistickém zhodnocení, přináší aplikování těchto systémů různé výhody i nevýhody, ať už primární dopravu vozidel a způsob doručení (nebo rychlé slaňování versus použití padáku). To co je příznačné a dělá z těchto smokejumpers hasičskou elitu s padákem, je rychlost, rozsah nasazení a náklad nesený letadlem. Zastánci smokejumpingu jsou přesvědčení, že vzhledem k extrémně důležité účinnosti a funkci prvotního útoku je smokejumping jedním z nejúčinnějších a vyčísleno ve financích zřejmě opravdu nejefektivnější způsob likvidace velkých lesních požárů, který se dnes v USA používá.   OSH Přeložil Milan Skalník

Popisky shora – záložní padák, speciální ochranné oblečení, přilba, vak s osobním vybavením

Nebezpečná povolání uvádí – smokejumpers, jsou elitní hasiči, kteří skočí jako parašutisté do zóny před šířícím se požárem a jejich úkolem je zastavit šíření požáru. 

Smokejumper (ten kdo skočí prostoru plného kouře a plamenů) je speciálně vycvičený hasič, který seskočí s padákem, aby bojoval proti šířícímu se požáru v přírodě. Tito hasiči jsou nejčastěji nasazeni při požárech, které jsou ve velmi vzdálených oblastech. Rizika spojená s tímto způsobem osobního nasazení jsou zmírněna vzdělávacím programem, který se vyvíjel už více než 70 let. Tito hasiči jsou schopní se dostat k požáru krátce poté co vznikl, když je ještě poměrně malý a mohou ho uhasit dříve, než se stane problémem správcům půdy a pro veřejnost.  Jestliže zrovna není žádná jiná důležitá činnost jako je likvidace velkého požáru v přírodě, lze je také využít při hašení na jiných místech a plnění pracovních úkolů například pro lesnictví, pomáhají při katastrofách a odstraňování následků po nich, a v krizovém řízení.

Velký počet těchto elitních hasičů je zaměstnán v Rusku a u Lesní služby v USA. Rusko jich má víc než kterákoli jiná země (několik tisíc) a tvrdí, že historie této speciální profese se u nich datuje od roku 1936. Tento způsob hašení požárů v USA začal v roce 1939.  

Plnému zavedení smokejumpingu, předcházely experimenty s použitím padáku u hasičů, které byly provedeny v roce 1934 v Utahu a v Sovětském svazu. Počáteční letecké hasicí experimenty byly prováděny tak, že na místo bylo letecky dopraveno vybavení  a „vodní bomby“. I když tento první experiment neměl další pokračování, další začal v roce 1939 ve Washingtonském údolí Methow, kde profesionální parašutisti seskočili do různých druhů lesa a hornatého terénu, a tak prokazovali  proveditelnost této myšlenky. To také viděl první zaměstnaný skokan Lesní služby, Francis Lufkin, který byl původně najat jako lezec, aby stahoval a vyprošťoval profesionální parašutisty ze stromů. Má se zato, že to byl on, kdo se odvážil jako první k takovému seskoku, protože parašutisti uzavřeli sázku.

Následující rok, v roce 1940, se tyto operace prováděly pravidelně ve Winthropu, Washingtonu a Ninemile Campu, což byl opuštěný tábor civilní ochrany.

První výcvikový tábor hasičů s padákem se nacházel na Ranger Station Seeley Lake, více než šedesát kilometrů severovýchodně od Missoula. Později, v červenci 1943, se výcvik přesunul do Camp Menard a zde, když muži nehasili požáry, strávili spoustu času nakládáním sena kterým krmili stovky mul, které nosily zásoby a vybavení na ochranu stanic a na protipožární stanoviště. Aby bylo možné hasit požáry, lidé byli organizováni do čet čítajících osm-patnáct mužů, které byly rozmístěny na šesti strategických místech, také známých jako „výchozí tábory". Ty byly v Seeley Lake, Big Prairie a Ninemile v Montaně; Moose Creek a McCall v Idahu; a Redwood Ranger Station v jihozápadním Oregonu na okraji Cave Junction. Muži pracovali také i z jiných výchozích táborů včetně těch, které byly ve státu Washington.

Druhá světová válka a poválečné období
 

Přibližně 240 pracovníků z civilních táborů veřejné služby, hlavně odpůrci války, odvedenci z historických mírových církví a kostelů, pracovali jako smokejumpers během druhé světové války. Počáteční skupina 15 mužů začala trénovat s padáky a lanovím v květnu 1943 u jezera Seeley

a celkem 33 jich dokončilo výcvik v seskoku v polovině června. Potom následovaly dva týdny intenzivního tréninku v oblasti kontroly požářiště a první pomoci. Prvních 70 hasičů s padákem, kteří šli bojovat s 31 požáry, provedlo přibližně 500 cvičných seskoků v roce 1943. V roce 1944 jejich počet vzrostl na 110 a v roce 1945 až na 220, kdy dostali další vybavení z ministerstva války. 29 těchto speciálně vycvičených hasičů likvidovalo vzdálený požár u jezera Bell Lake v září 1944

a v tomto roce bylo potlačeno 70 požárů. V regionu Missoula jich bylo likvidováno do září 1945 celkem 179 s dalšími skokany přidělenými na McCall a Cave Junction. Poslední z těchto speciálně vycvičených hasičů opustil službu v lednu 1946.

Většina smokejumpers té doby nebyli profesionální hasiči, ale sezónní zaměstnanci zlákaní vidinou výdělku až 1.000 dolarů v průběhu léta.
Byla jim přidělována práce a střídali se podle seznamu. Panovala zde tvrdá konkurence. Trend byl takový, že byli dobře vychovaní, sami se motivovali a byli zodpovědní, protože porušení disciplíny znamenalo navždy ztrátu místa a porušení zásad mělo za následek úplné vyloučení z projektu. Nebyli vlastně expertní hasiči, ale byli dobře vyškolení v dovednostech jak předcházet malým požárům, aby se nerozrostly na velké, a často ve dvojicích likvidovali drobné požáry. Skupiny o velikosti čety a větší posádky byly pod dohledem mistrů, což byli kariérní hasiči USFS

(United States Fire Service) a odborníci na všechny typy požárů.

Největší katastrofa  se stala na  Mann Gulch při velkém požáru v roce 1949, ke kterému došlo severně od Heleny, v Montaně u Gates of the Mountains podél řeky Missouri. Zemřelo zde 13 hasičů a 12 z nich byli hasiči s padákem. Tato katastrofa přímo vedla ke vzniku moderních bezpečnostních norem používaných všemi hasiči specializovanými na velké přírodní požáry.

Tvrdí se, že operace a nasazení těchto elitních hasičů je nákladné v oheledu zajištění této služby

a efektnivni je jen okrajově; ať už tak nebo jinak, náklady jsou srovnatelné s opakovaným nasazením vrtulníků. Dolet letadla se těmito hasiči je větší než u vrtulníku, rychlost nasazení je vyšší než s vrtulníkem, a užitečné zatížení je také větší. Při realistickém zhodnocení, přináší aplikování těchto systémů různé výhody i nevýhody, ať už primární dopravu vozidel a způsob doručení (nebo rychlé slaňování versus použití padáku). To co je příznačné a dělá z těchto smokejumpers hasičskou elitu s padákem, je rychlost, rozsah nasazení a náklad nesený letadlem. Zastánci smokejumpingu jsou přesvědčení, že vzhledem k extrémně důležité účinnosti a funkci prvotního útoku je smokejumping jedním z nejúčinnějších a vyčísleno ve financích zřejmě opravdu nejefektivnější způsob likvidace velkých lesních požárů, který se dnes v USA používá.

OSH

Přeložil Milan Skalník

Fotogalerie: Elitní hasiči s parašutistickým výcvikem