Tanky a bochník chleba

Autor: František Bublan 21.08.2013 „Skoč do obchodu koupit bochník chleba, nemáme doma ani kousek, stalo se něco hrozného a potom si pusť rádio.“ Takto mne ráno 21.srpna 1968 probudil telefonát od maminky, která byla v práci, zatímco já si užíval zbytek prázdnin. Přiznám se, že si toto nešťastné datum nepotřebuji připomínat pomocí médií, zůstane zafixováno v mé mysli jako symbol zrady, arogance moci, něčeho nepochopitelného a následně velkého zklamání a touhy něco změnit. Bez nadsázky mohu říci, že tento den silně ovlivnil můj život a dal mu určitý směr. Při vzpomínce na srpnové události si nevybavím pouze frontu na požadovaný chleba, ale především tzv. „Pražské jaro“, jeho uvolněnou atmosféru, naději na změnu, rozvíjející se svobodu slova, obnovení skautingu, ve kterém jsem působil jako vedoucí smečky vlčat, probouzející se náboženskou svobodu, konec cenzury, tituly dříve zakázaných autorů na knižních pultech, zkrátka nové obzory a naděje. Bylo mi sedmnáct let, nevnímal jsem zákulisí tehdejší politiky nijak podrobně, proto jsem si nedovedl představit, že je možný návrat zpět. Asi proto jsem invazi sovětských vojsk považoval za hrozný omyl, který se vysvětlí, resp. společnost zůstane jednotná a svým odporem překoná násilnou snahu o krok zpět. Čas ukázal, že jsem se mýlil. Ještě následný rok byl ve znamení alespoň částečně veřejného odporu, dokonce i demonstrace za Jana Palacha, které se zúčastnilo několik stovek třebíčských středoškoláků nám organizátorům prošla pouze napomenutím od ředitele školy, to však bylo vedeno spíše obavou, abychom neudělali něco podobného, následná maturita z ruštiny byla pouhou formalitou, neboť nikdo po nás nemohl chtít, abychom věnovali tomuto jazyku nějakou přízeň a péči. Zlom nastal v dalších letech tzv. normalizace, kdy jsme byli svědky převlékání kabátů, ohýbání zad, omluv za pomýlení z „pražského jara“, národ byl zlomen a opět se uchýlil na své chalupy a zahrádky. To bylo pro mne snad ještě horší než samotná vojenská intervence, která byla v té době již nazývána přátelskou pomocí. Mnoho lidí však zůstalo věrných svým postojům a odnesli to v lepším případě ztrátou svého povolání, nebo dokonce vězením. Pro můj osobní život měly tyto události, nikoliv podstatný, ale také nezanedbatelný vliv při odchodu z technického studia na teologii, neboť jsem hledal způsob, jak něco udělat, projevit a uplatnit snahu o hledání lepších hodnot. Později při desátém výročí okupace, když jsem 21.srpna vyvěsil na břeclavské faře černý prapor, byl dopad srpnových událostí na můj život ještě citelnější a rozmnožil jsem řady těch, co umývali výlohy, topili v kotelnách a dělali závozníky. Ale to už je jiný příběh. Nebo možná není jiný, neboť i když nám v paměti zůstane také jiné, radostnější datum v podobě 17.listopadu 89, stále jsme svědky nějaké zrady, podvodu, arogance moci, nečestného politikaření, už nás nelámou hlavně tanků a samopalů, ale peníze a jejich moc. Takže příběh je to stále stejný, má jenom další pokračování, ve kterém si sice musíme vystát frontu na chleba, ale musíme tam stát nesehnutí a v naději, že ten druhý den bude lepší.

Autor: František Bublan

„Skoč do obchodu koupit bochník chleba, nemáme doma ani kousek, stalo se něco hrozného a potom si pusť rádio.“ Takto mne ráno 21.srpna 1968 probudil telefonát od maminky, která byla v práci, zatímco já si užíval zbytek prázdnin.

Přiznám se, že si toto nešťastné datum nepotřebuji připomínat pomocí médií, zůstane zafixováno v mé mysli jako symbol zrady, arogance moci, něčeho nepochopitelného a následně velkého zklamání a touhy něco změnit. Bez nadsázky mohu říci, že tento den silně ovlivnil můj život a dal mu určitý směr.

Při vzpomínce na srpnové události si nevybavím pouze frontu na požadovaný chleba, ale především tzv. „Pražské jaro“, jeho uvolněnou atmosféru, naději na změnu, rozvíjející se svobodu slova, obnovení skautingu, ve kterém jsem působil jako vedoucí smečky vlčat, probouzející se náboženskou svobodu, konec cenzury, tituly dříve zakázaných autorů na knižních pultech, zkrátka nové obzory a naděje. Bylo mi sedmnáct let, nevnímal jsem zákulisí tehdejší politiky nijak podrobně, proto jsem si nedovedl představit, že je možný návrat zpět. Asi proto jsem invazi sovětských vojsk považoval za hrozný omyl, který se vysvětlí, resp. společnost zůstane jednotná a svým odporem překoná násilnou snahu o krok zpět. Čas ukázal, že jsem se mýlil. Ještě následný rok byl ve znamení alespoň částečně veřejného odporu, dokonce i demonstrace za Jana Palacha, které se zúčastnilo několik stovek třebíčských středoškoláků nám organizátorům prošla pouze napomenutím od ředitele školy, to však bylo vedeno spíše obavou, abychom neudělali něco podobného, následná maturita z ruštiny byla pouhou formalitou, neboť nikdo po nás nemohl chtít, abychom věnovali tomuto jazyku nějakou přízeň a péči.

Zlom nastal v dalších letech tzv. normalizace, kdy jsme byli svědky převlékání kabátů, ohýbání zad, omluv za pomýlení z „pražského jara“, národ byl zlomen a opět se uchýlil na své chalupy a zahrádky. To bylo pro mne snad ještě horší než samotná vojenská intervence, která byla v té době již nazývána přátelskou pomocí. Mnoho lidí však zůstalo věrných svým postojům a odnesli to v lepším případě ztrátou svého povolání, nebo dokonce vězením.

Pro můj osobní život měly tyto události, nikoliv podstatný, ale také nezanedbatelný vliv při odchodu z technického studia na teologii, neboť jsem hledal způsob, jak něco udělat, projevit a uplatnit snahu o hledání lepších hodnot. Později při desátém výročí okupace, když jsem 21.srpna vyvěsil na břeclavské faře černý prapor, byl dopad srpnových událostí na můj život ještě citelnější a rozmnožil jsem řady těch, co umývali výlohy, topili v kotelnách a dělali závozníky. Ale to už je jiný příběh. Nebo možná není jiný, neboť i když nám v paměti zůstane také jiné, radostnější datum v podobě 17.listopadu 89, stále jsme svědky nějaké zrady, podvodu, arogance moci, nečestného politikaření, už nás nelámou hlavně tanků a samopalů, ale peníze a jejich moc. Takže příběh je to stále stejný, má jenom další pokračování, ve kterém si sice musíme vystát frontu na chleba, ale musíme tam stát nesehnutí a v naději, že ten druhý den bude lepší.

Fotogalerie: Tanky a bochník chleba