EP: 48-hodinový pracovní týden bez výjimek

48 hodin……. ano nebo ne?Evropský parlament dnes hlasoval v druhém čtení o návrhu směrnice o pracovní době. Poslanci žádají, aby počet pracovních hodin ...

48 hodin……. ano nebo ne?
Evropský parlament dnes hlasoval v druhém čtení o návrhu směrnice o pracovní době. Poslanci žádají, aby počet pracovních hodin nepřekračoval 48 hodin týdně, nezávisle na tom, kolik hodin zaměstnanec skutečně pracuje a jakou dobu stráví v pracovní pohotovosti. Aby byla zajištěna flexibilita, pracovní doba by měla být podle EP vypočítávána jako průměr za 12 měsíců. Všechny výjimky z tohoto pravidla (tzv. opt-outy) by měly být do tří let zcela zrušeny.
Poslanci prostřednictvím zprávy poslance Alejandra CERCASE (PES, ES) vyjádřili nesouhlas se společným postojem Rady z června 2008, zejména pokud jde o výjimky (tzv. „opt-out”) a pracovní pohotovost, která se týká především pracovníků ve zdravotnictví.

Zrušení výjimek, tzv. opt-outů

Parlament při dnešním hlasování potvrdil poměrem hlasů 421:273:11 svůj postoj a přijal ustanovení, podle nějž by měly být veškeré výjimky (opt-outy) z provádění směrnice zrušeny do 36 měsíců od jejího vstupu v platnost. Na základě těchto výjimek by mohly členské státy poskytnout zaměstnancům možnost prodloužit si pracovní dobu nad stanovený limit 48 pracovních hodin týdně. V zájmu zajištění jisté flexibility Parlament žádá, aby byl tento počet pracovních hodin vypočítáván jako průměr za 12 měsíční období, což znamená, že pracovník by mohl v některých týdnech překročit 48 hodin, pokud bude dodržen roční průměr.

Podle společného postoje Rady by mohly jednotlivé členské státy povolit zaměstnancům pracujícím na jejich území, aby pracovali více než 48 hodin týdně, ovšem za určitých přesně stanovených podmínek: pracovní doba by nesměla přesáhnout 60 hodin týdně (výpočet prováděn za 3 měsíční období) a nebo maximálně 65 hodin týdně, pokud pracovní dobu neupravuje kolektivní smlouva a neaktivní část pracovní pohotovosti se započítává do pracovní doby.

V roce 1993 byla Spojenému Království povolena ze 48-hodinového pracovního týdne výjimka (opt-out) a v současné době této výjimky využívá 15 členských států.

Roční výpočet pracovní doby

V prvním čtení v květnu 2005 navrhl Parlament rozšířit za určitých podmínek referenční období pro výpočet týdenní pracovní doby na 12 měsíců s cílem zabránit ohrožení zdraví či bezpečnosti pracovníků.

Cílem bylo zajistit rovnováhu mezi zdravím, bezpečností a nutnou flexibilitou pracovní doby. Parlament rovněž usiloval o zjednodušení platné směrnice, která umožňuje řadu výjimek a odchylek.

Text přijatý v Radě umožňuje členským státům, aby po konzultacích s organizacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců zakotvily ve svých vnitrostátních předpisech 12-měsíční referenční období. Maximální referenční období pro ty členské státy, které by nevyužily opt-outu, bylo stanoveno na 6 měsíců.

Pracovní pohotovost musí být považována za pracovní dobu

Rada a Komise začlenily do návrhu směrnice pojmy aktivní a neaktivní pracovní pohotovost. Aktivní pracovní pohotovost je přitom považována za dobu, kdy je zaměstnanec povinen zdržovat se na pracovišti a být k dispozici zaměstnavateli. Neaktivní pracovní pohotovost je doba, kdy je zaměstnavatel v pohotovosti, ale zaměstnavatel si nevyžádá jeho služeb.

Rada ve svém společném postoji uvádí, že pracovní pohotovost by neměla být započítávána jako pracovní doba, pokud nestanoví jinak vnitrostátní právní předpisy nebo kolektivní smlouva vycházející z vnitrostátních předpisů.

Poslanci nicméně potvrdili svou žádost z prvního čtení, aby doba pracovní pohotovosti (aktivní i neaktivní), byla vypočítávána jako řádná pracovní doba. Příslušný pozměňovací návrh byl přijat poměrem hlasů 576:122:13.

Poslanci současně uznávají, že existuje rozdíl mezi „aktivní” a „neaktivní” pracovní pohotovostí, a souhlasí proto s tím, aby byla „neaktivní” pracovní pohotovost vypočítávána specifickým způsobem.

Doba odpočinku a náhradní volno

V případě, že zaměstnanci neměli možnost vyčerpat svůj čas k odpočinku, měli by mít nárok na náhradní volno. Vymezení délky přiměřené lhůty, v jejímž průběhu bude pracovníkům poskytnut rovnocenný náhradní odpočinek, by mělo být podle společného postoje Rady ponecháno na členských státech.

Poslanci v tomto ohledu zdůrazňují, že tyto náhradní doby odpočinku musí být poskytnuty po skončení výkonu práce, a to v souladu s příslušnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo jinými dohodami uzavřenými mezi sociálními partnery.

Sladění rodinného a profesního života

Platná směrnice neobsahuje žádná ustanovení týkající se sladění rodinného a profesního života. Rada však přijala pozměňovací návrhy EP z prvního čtení a uznala nutnost se této otázce ve směrnici věnovat. Uložila proto členským státům povinnost požadovat po zaměstnavatelích, aby informovaly pracovníky o každé změně pracovní doby s dostatečným předstihem. Zaměstnanci by kromě toho měli mít právo požádat o úpravu pracovní doby a zaměstnavatelé by měli být povinni vzít tento požadavek v úvahu s tím, že zamítnout by jej mohli jen v oprávněných případech.

Pracovníci vázaní několika smlouvami

Parlament kromě toho přijal pozměňovací návrhy, které vyjasňují situaci pracovníků vázaných několika smlouvami. Podle těchto návrhů by pracovní doba měla být vypočítávána jako součet hodin odpracovaných v rámci jednotlivých smluv.

Návrh EP rovněž upřesňuje kategorie vedoucích pracovníků, kteří jsou z působnosti směrnice vyjmuti: jedná se především o generální ředitele, jim přímo podřízené vedoucí pracovníky a osoby přímo jmenované správními radami.


Souvislosti a vývoj návrhu směrnice

V roce 1993 byla přijata první směrnice o pracovní době, která dávala zaměstnancům právo na 11 hodinovou dobu odpočinku, pravidelné přestávky, maximální 8 hodinovou pracovní dobu v nočních hodinách a maximální týdenní pracovní dobu ve výši 48 hodin. Kromě toho stanovila také minimální roční dovolenou v délce trvání 4 týdnů. Tyto minimální podmínky zavazovaly členské státy k tomu, aby zabránily zaměstnavatelům vytvářet tlak na zaměstnance.

V roce 2000 byla přijata další směrnice v této oblasti a následně v roce 2003 byly obě předchozí směrnice konsolidovány v nové směrnici 2003/88/ES. Ta poskytla základní úroveň ochrany většině zaměstnanců.

Již v roce 1993 si Velká Británie vyjednala z provádění směrnice výjimku, tzv. „opt-out”, podle níž není za určitých podmínek nutné uplatňovat článek stanovující maximální 48 hodinový pracovní týden. Využívání toho „opt-outu” často vedlo ke zneužívání systému a zaměstnanců, kteří neměli často jinou možnost, než přijmout „nabídku” na prodlouženou pracovní dobu.

Chybějící přesná definice času pracovní pohotovosti a s ní související finanční ohodnocení tohoto času vedla až k soudním sporům. Evropský soudní dvůr přijal následně k této otázce rozhodnutí (v případech SIMAP a Jaeger) a prohlásil, že čas pracovní pohotovosti se musí počítat jako pracovní doba.

Evropský parlament hlasoval o návrhu směrnice v prvním čtení v květnu 2005. Rada po třech letech jednání dospěla ke společnému postoji v červnu 2008 (Belgie, Kypr, Španělsko, Řecko a Maďarsko návrh nepodpořily). Výbor pro zaměstnanost a sociální věci přijal své stanovisko ke společnému postoji Rady dne 2. listopadu 2008, aby umožnil případnou dohodu s Radou pro druhé čtení. Té však dosaženo nebylo.

Evropský parlament nyní hlasoval v druhém čtení. Vzhledem k tomu, že návrh parlamentního výboru získal dostatečnou podporu v plénu, bude nyní návrh projednáván v dohodovacím řízení.

Rozprava:

Parlamentní zpravodaj Alejandro CERCAS (PES, ES) na úvod zdůraznil, že revize směrnice vzbudila pozornost a obavy u mnoha Evropanů, neboť nerespektuje požadavky lékařů a dalších pracovníků, jichž se přímo dotkne. Dále připomněl, že již v roce 1993 byl navržen 48 hodinový limit, aby pracovníci měli více volného času. Evropa se proto nyní nemůže vrátit zpět a musí přitom brát v úvahu globalizaci a konkurenceschopnost. Text Rady kromě toho povede podle jeho názoru k tomu, že „speciální výjimka z práva půjde na úkor lidí, kteří pracují v prekérní situaci”, a může vést také k „vydírání zaměstnanců a k sociálnímu dumpingu”. Upozornil rovněž, že „opt-outy negativně ovlivňují pracovníky”, a to zejména ženy, které mají potíže při slaďování rodinného a pracovního života. Pokud jde o pracovní pohotovost, domnívá se, že je nutné, aby byla započítávána jako pracovní doba. Na závěr vyjádřil přesvědčení, že Parlamentu a Radě se podaří dospět k přijatelnému kompromisu.

José Albino SILVA PENEDA (EPP-ED, PT) vyjádřil přesvědčení, že dohoda s Radou o směrnici mohla být dosažena před druhým čtením EP. Díky francouzskému předsednictví však Rada nezískala vyjednávací mandát s Parlamentem a doufá proto, že dohody bude dosaženo v dohodovacím řízení. Pokud jde o opt-out, je přesvědčen, že nesouvisí s pružností trhu práce, ale klíčovou otázkou je, zda EU „chce nebo nechce, aby evropští pracovníci pracovali více než 48 hodin týdně”.

Jan ANDERSSON (PES, SV) zdůraznil, že EU „potřebuje společný přístup a společná pravidla pro zdraví a bezpečnost na pracovišti”. To, co EP dělí od Rady, je neaktivní pracovní pohotovost. Parlament je na rozdíl od Rady přesvědčen, že se jedná o pracovní dobu, ale současně uznává flexibilitu. Pokud jde o opt-out, upozornil, že řada pracovníků si nemůže dovolit nevyhovět svému zaměstnavateli, neboť se bojí ztráty pracovního místa. Nelze proto podle jeho názoru připustit, aby byli zaměstnanci pouze z tohoto důvodu nuceni pracovat 60 hodin týdně.

Elizabeth LYNNE (ALDE, UK) připomněla, že pozice sice Rady není ideální, ale aby se jednání dostala až do tohoto bodu, vyžadovalo to řadu let jednání. Jménem své skupiny uvedla, že vždy podporovala možnost opt-outů a velmi proto vítá, že jsou součástí směrnice jako její dobrovolná složka. Pracovníci podle jejího názoru nemusí mít obavy, neboť zaměstnavatelé, kteří budou opt-outy zneužívat, mohou být postaveni před soud. „V dnešních složitých časech je důležité, aby měli pracovníci možnost pracovat přes čas a vydělávat přes čas”, zdůraznila. Pokud jde o neaktivní pracovní dobu, domnívá se, že musí být považována za pracovní dobu v souladu s vnitrostátními pracovními předpisy.

Elisabeth SCHROEDTER (Greens/EFA, DE) zdůraznila, že „příliš dlouhá pracovní doba vede k onemocnění, schopnost soustředění klesá a to ohrožuje nejen pracovníky, ale i jejich okolí”. V tomto ohledu připomněla například lékaře, kteří mohou ohrozit své pacienty. Směrnice by podle jejích slov představovala skutečnost, že „opt-out může být dohodnut v každé individuální smlouvě”, což se „míjí cílem v ochraně zdraví pracovníků a neplní požadavky minimální ochrany”. Odmítá, aby „Komise označovala dobu pracovní pohotovosti jako dobu odpočinku” a odmítá také tvrzení, že EP nenabídl flexibilní alternativu. Parlament naopak zavedl flexibilní ustanovení, podle kterého bude pracovní doba vypočítávána jako průměr za 12 měsíců.

Roberta ANGELILLI (UEN, IT) připomněla, že „každý kompromis, který zhorší situaci, půjde na úkor pracujících a povede ke zhoršení podmínek, pokud jde o ochranu zdraví na pracovišti a sladění rodinného a pracovního života”. Nelze podle jejího názoru připustit, aby se „ve jménu naléhavé situace omezovala práva pracujících”. Formulaci opt-outů považuje za „velmi problematickou” a stejně tak nesouhlasí s návrhem, aby byla doba neaktivní pracovní pohotovosti považována za dobu odpočinku. Směrnice, jak ji navrhla Rada, podle jejího názoru vyvolává obavy, aby „pracovníci nebyli nuceni přijmout nevýhodné pracovní podmínky, aby nepřišli o svá pracovní místa”.

Dimitrios PAPADIMOULIS (GUE/NGL, EL) jménem své skupiny uvedl, že odmítá pozici Rady, neboť se podle jeho názoru jedná o návrh, který „podporuje pouze lobby zaměstnavatelů a znamená návrat do 19. století”. Text Rady kromě toho „nerespektuje judikaturu soudního dvora”, pokud jde o pracovní pohotovost, a „ignoruje autonomii kolektivních smluv”. Požaduje také „vyškrtnutí opt-outů” a žádá, aby „pracovní doba byla pracovní dobou”. Na závěr prohlásil, že „pokud by text byl pro zaměstnance výhodný, nebylo by na zítřek ohlášeno 30.000 demonstrantů”.

Derek Roland CLARK (IND/DEM, UK) zdůraznil, že „směrnice o pracovní době je ztráta času”, neboť Velká Británie si přeje zachovat opt-out. Je také přesvědčen, že „pokud se EU bude zaměřovat na pracovní dobu, bude ztrácet pracovní místa”.

Irena BELOHORSKÁ (NI, SK) připomněla, že text směrnice, jak jej předložila Komise, bude mít negativní dopad zejména na pracovníky ve zdravotnictví. Také odbory se obávají, aby zaměstnavatelé neměli příliš mnoho požadavků, zejména pokud jde o dobu pracovní pohotovosti, která zaměstnancům neumožňuje, aby si „organizovali svůj volný čas”. Jedná se podle jejího názoru o „podcenění pohotovosti jako takové”, což může ohrozit pacienty. Pochybuje také, že zaměstnavatelé mají zájem na zlepšení rodinného života pracovníků a zdraví na pracovišti. „A hospodářská krize může tuto situaci ještě zhoršit”, neboť zaměstnanci se budou obávat o svá pracovní místa a nedovolí si nevyhovět svým zaměstnavatelům.

Z českých europoslanců vystoupil v rozpravě Richard FALBR (PES). Připomněl, že již od podpisu Maastrichtské smlouvy jsou v EU neustále omezována sociální práva a dochází k čím dál většímu odklonu od „korporativistického socio-ekonomického modelu”. Domnívá se, že navrhovaná směrnice je „dalším krokem k socialistickému kapitalismu bohatých a k divokému kapitalismu nemajetných”, a doporučuje, aby směrnice byla v případě, že nebudou přijaty pozměňovací návrhy zpravodaje, zcela zamítnuta.

Za Radu vystoupila paní Valérie LÉTARD. Připomněla, že „text směrnice je výsledkem kompromisů dosaženého v Radě za slovinského předsednictví” a má být pro občany pokrokem. Směrnice o pracovní době vychází podle jejích slov ze stávající situace a z platných opt-outů a slovinské předsednictví při přípravě revize zohledňovalo specifičnost některých profesí, například lékařů, a usilovalo přitom také o zachování stávající rovnováhy. Připustila nicméně, že „dosažený kompromis nestačil vyřešit všechny problémy” a velmi by proto přivítala, kdyby Rada a Parlament dospěly k přijatelnému kompromisu.

Za Komisi vystoupil Vladimír ŠPIDLA. Na úvod zdůraznil, že si je vědom obav v souvislosti s navrhovanou směrnicí. Klíčová otázka spočívá podle jeho názoru v tom, zda EP trvá na stanovisku, které přijal v prvním čtení v roce 2005 nebo zda má v úmyslu pozměnit své stanovisko a zohlednit společný postoj Rady. Upozornil na skutečnost, že Komise v roce 2005 podstatně pozměnila svůj návrh v návaznosti na text EP z prvního čtení.

Pokud jde o opt-outy, připomněl, že v roce 2003 využívaly této výjimky pouze 3 členské státy, zatímco dnes jich je 15 a řada z nich si přeje tuto možnost ponechat. Nová směrnice nicméně zajistí pracovníkům, kteří se pro výjimku rozhodnou, aby se svobodně rozhodli.

Převzato z překladů ČMKOS