České daně? Tak nízké, jak jen mohou být. Hospodářské noviny z 9. 8. 2007
České daně? Tak nízké, jak jen mohou být České daně? Tak nízké, jak jen mohou být potřebě radikální reformy veřejných financí mluví ...
České daně? Tak nízké, jak jen mohou býtČeské daně? Tak nízké, jak jen mohou být potřebě radikální reformy veřejných financí mluví všichni. Vážení bankovní analytici to mají v popisu práce. Jsou objektivní, ale musí ztratit slovo za vyšší zisky svých houskodárců. Vždycky chtějí nižší daně. A lidem se to líbí. Také bych rád snižoval daně a vyrovnal rozpočty. Byl bych populární. Jen to není tak jednoduché: každý bazén má dno. Daňoví mystici České daně včetně pojištění patří k nejnižším v evropské pětadvacítce. Z větších zemí se pohybujeme jen blízko úrovně Španělska a Polska. Průměr pětadvacítky je kolem 40 % HDP. My máme pod 35 %. Pět procent je hluboká propast. V roce 2010 kolem 200 miliard Kč. S tím by byl rozpočet v slušném přebytku. Výrazněji nižší daně mají jen některé menší země. Zhruba představují jen 4 % obyvatel a necelá 3 % výkonu pětadvacítky. S ohledem na náš rekordní růst prokazatelně nepředstavují ani hrozbu, ani konkurenci. To se ale možná změní. Za pět až deset let. Daňové a mzdové závětří Rakouska a Německa je naší momentální výhodou. Daňová kvóta nám ale bude klesat samovolně bez sebemenších změn. Stačí si prohlédnout strukturu daní. Jejich část se totiž nezvyšuje úměrně růstu a inflaci. Zastánci daňových úlev argumentují Lafferovou křivkou. Laffer je spíš než teorií vtipnou žurnalistickou hříčkou. Sofistikované ekonometrické studie dělané pro americký Kongres efekt nepotvrdily. Daňoví optimisté Laffera navíc špatně interpretují. Výnosy nerostou vždy, když klesnou daně. Má-li země rekordní růst za hranicí potenciálu jako my, nemůže už být snížení daní lafferovsky optimální. Pohybujeme se v té části křivky, která nemá pozitivní výnosový efekt. Naopak, zapůsobí jiná nezpochybnitelná makroekonomická zákonitost: snížením daní klesne náš ekonomický výkon. Stejně jako výnos daní. Pravda, kterou nelze říkat Daňoví mystici slibují hlavně snížení >odporně< vysokých sociálních výdajů. Nejsem si jist, mají-li představu o jejich výši. Průměrné sociální výdaje v EU činí skoro 28 % HDP. Ty naše se pohybovaly kolem 20 %. To je mnohem větší propast než v daňové kvótě. Historky o razantním snížení těchto výdajů nerespektují jejich strukturu. Máme jeden z nejlevnějších sociálních států. Nikomu to, prosím, ale neříkejte. Jinak vás neoliberální inkvizitoři ukřižují. Říci nahlas, že podle výsledků zdravotnictví a ohrožení chudobou je tento sociální stát dokonce efektivní, to už by bylo intelektuální sebevraždou. Přestože je to numericky pravda. Polovinu našich sociálních výdajů, kolem 10 % HDP, tvoří penze. Důchody a nemocenská jsou velmi nízké, ve střední hodnotě pár stovek nad ohrožením chudobou. Populační vývoj a důchodová reforma tyto výdaje spíše zvýší. Většina variant důchodové reformy totiž požaduje, abyste zároveň platili současný i budoucí systém. Asi 7 % HDP představují výdaje na zdravotnictví. Jsou přitom hluboce poddimenzované. USA utrácí přes 14 %, vyspělá Evropa přes 8 %. Přitom náš HDP je poloviční. K udržení jen stávající úrovně zdravotnictví potřebujete i při mírných úsporách roční růst kolem 6 %. Střednědobě si můžeme vybrat jen mezi zhoršením zdravotnictví a růstem nákladů. Slovensko vydává na zdravotnictví v paritě kupní síly o třetinu méně. Má dvojnásobnou dětskou úmrtnost, poloviční transplantační program a o dva roky kratší délku života. V porovnání se statistikou z roku 1989 je to vůči nám sešup. Víra, že ztržnění zdravotnictví přinese úspory, je lichá. Lék, který na základě televizní reklamy nadšeně kupují masy za stovku, je ve skutečnosti desetikorunový paralen s trochou kofeinu. Já sám se pak i v cenách operace vlastní prostaty vyznám hůř než ta nejhloupější pojišťovna... Pro snížení sociálních nákladů tu zbývají necelá 4 % HDP. Procento tvoří dětské přídavky. Další procento rodičovský příspěvek, který je politicky >nezrušitelný<. Dá se nejvýš zafixovat a postupně znehodnocovat inflací. Co nám ze sociálna zbývá? Postižení a chudáci. Podpora v nezaměstnanosti je ale krátká a malá, asi 0,2 % HDP. Tisíckrát komentátory meldované pastelkovné představuje směšnou cifru 0,002 % HDP. Fiskálně tahle hloupost nic neřeší. Chudinské dávky, se kterými bojuje pan Nečas, představují 1 - 2 % HDP. Většinu z nich paradoxně rozdělují pravicové radnice. Řada z těch dávek zcela nutně poroste. Liberalizace cen energií a nájmů bude akcelerovat příspěvek na bydlení, protože důchody na hranici chudoby to nepokryjí. Naše skvělá medicína zachrání více lidí a prodlouží jim život. Tím také bude více lidí odkázáno na péči. To bude stát další peníze. Pohádky o razantním snížení sociálních výdajů jsou v rozporu s realitou. Kdo je černý pasažér Historka o tom, jak je třeba bojovat proti obrovitému zneužívání dávek, je slabá v tom, že rozsah zneužívání nikdo nevyčíslil. Pokud si v klidu vezmete reálné cifry a začnete uvažovat, kde je to zneužívání vůbec možné (většinou jde o čisté transfery, kde není co zneužít), vyjde vám teoreticky možný rozsah mezi 0,2 až 0,3 % HDP. Daňové úniky včetně švarcsystému stojí veřejnou kasu patnáctinásobek. Ty neprovokují. Zneužívání je objektivní faktor všude na světě. Pomohla by buď nákladná stálá kontrola, nebo placené udavačství. Vyberte si. Obojí stojí peníze za aktivní špicly. Můžete nahradit adresné dávky plošnými, což navrhl pan Tlustý. Tak se ovšem zlegalizuje zneužívání dávek pro všechny. Prodělají ti, co dávky opravdu potřebují. K bezpečné stabilizaci českých rozpočtů potřebujeme snížit schodek o 1,5 až 2 % HDP. To je splnitelný úkol. Vláda si však tento úkol ztížila tím, že zároveň snižuje daně o 2 % HDP. Dále musí najít 0,5 - 1 % HDP na spolufinancování projektů placených z Bruselu. Snížit stávající veřejné výdaje o 4 - 5 % HDP (šestinu rozpočtu), nelze bez zářezů do živého. Premiér prohlašuje, že jeho reformu zaplatí černý pasažér. Není od věci si nalistovat kdo. Dle jasné dikce vládního materiálu jsou černými pasažéry důchodci, pacienti, učitelé, policajti, děti a zdravotně postižení. Těm se v reálném příjmu peníze berou. Socialisté jako konzervativci Je zajímavé, že vzor Mirka Topolánka, britský konzervativní lídr David Cameron, vyškrtl po namáhavém boji z programu své strany závazek snižování daní. Přestože jsou vyšší než u nás. Pro zkušené Brity to totiž dávno není volební téma. Je tedy česká pravice jen programově opožděná proti svému konzervativnímu vzoru? Cameronův stínový ministr financí Osborne na posledním konzervativním sjezdu řekl, že nemůže slíbit žádné snižování daní bez rovnováhy veřejných financí. Přesně to chtějí čeští sociální demokraté. Máme jeden z nejlevnějších sociálních států. Neoliberální inkvizitoři ale zakazují něco takového říkat. Foto popis| O autorovi| Jiří Havel, Autor, stínový ministr školství za ČSSD, vyučuje na Karlově univerzitě
Naši partneři
