Rozhodnutí na dobu určitou, aneb o specifické právní kultuře, resp. neúctě k právu v HZS ČR

Jako v minulých letech,  i letos na počátku roku se na nás obracejí příslušníci HZS ČR s otázkou jak, případně zda vůbec se mají bránit proti tomu, že obdrželi rozhodnutí, kterým jim krajský kancléř stanovuje kromě tarifu ostatní složky platu, příplatky, s platností od 1.1.2012 do 31.12.2012.

Jako v minulých letech, i letos odpovídáme, že je to špatně, že jde o protiprávní postup, i kdyby se na celkovém služebním příjmu, nebo dokonce ani na žádné jeho složce nic neměnilo oproti předchozímu roku.  Jde tedy o možný relevantní  důvod k podání odvolání.

Jako v minulých letech, i letos většina tazatelů nakonec nad tím mávne rukou a odvolání si nepodá, mnohdy s komentářem, že časové omezení platnosti je to poslední, co jim na „platovém výměru“ vadí.

Postup zaměstnavatele je ovšem podle mého názoru minimálně  snahou obejít zákon, protože z ustanovení §§ 118 až 122 zákona č.361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon“)  vyplývá,  za splnění jakých podmínek je možno příslušný příplatek stanovit a logicky i to, že změnu příplatku lze realizovat jen na základě změny těchto podmínek. A na rozdíl od odměn, kterými podle ustanovení § 123 je možno JEDNORÁZOVĚ ocenit  pouze splnění zvlášť významného úkolu, event.  splnění naléhavých úkolů za nepřítomného příslušníka, nebo dosavadní výkon služby při dovršení 50 let věku (nikdy jindy),  u příplatků nejde o jednorázové plnění, nýbrž o plnění opakující se měsíčně a dlouhodobě, a to na základě dlouhodobých důvodů (hodnocení delšího časového úseku služby).

Např. u osobního příplatku musí být naplněna k jeho přiznání zákonná podmínka, že příslušník vykonává službu v mimořádné kvalitě, rozsahu, nebo z obou důvodů (viz § 122 odst.1 zákona). Že jde o ocenění důvodů, které trvají nikoliv měsíc, či dva, nýbrž delší časové období, je nabíledni. Proto i event. zvýšení, snížení, nebo odebrání osobního příplatku musí být v rozhodnutí odůvodněno tím, že některá ze zákonných podmínek, pro které byl osobní příplatek původně přiznán, se změnila, event. zcela pominula. Chybí-li takové odůvodnění, nebo není-li dostatečné, jde o porušení ustanovení § 181 odst.1 písm. a), c), a  d) zákona. I takové rozhodnutí by tedy mělo být vydáno na základě hodnocení delšího časového úseku výkonu služby. A takovou změnu zákonných důvodů nelze přece dopředu předvídat a dopředu „posvětit“ tím, že de facto omezením platnosti jasnovidecky stanovím, kdy se ony důvody změní, nebo dokonce zcela  pominou. Proto jsme se už v minulých letech setkali v odvolacím procesu s argumentem prvoinstančního a bohužel dokonce i druhoinstačního služebního funkcionáře, že v novém rozhodnutí přece nejde o změnu osobního příplatku, nýbrž o jeho nové stanovení, protože platnost „toho loňského“ přece k 31.12. loňského roku skončila. Jde samozřejmě o těžkou právní demagogii. Časové omezení platnosti rozhodnutí je nejen v rozporu se smyslem výše zmíněných ustanovení zákona, která de facto popírá, ale jde i o porušení jedné ze stěžejních zásad správního práva.

 Ta stanoví, že co není zákonem správnímu orgánu výslovně dovoleno, je mu zakázáno. Popírat tuto zásadu s odůvodněním, že neříká-li zákon nic o době, na kterou platnost rozhodnutí mohu stanovit, záleží jen na mé úvaze, zda a na jak dlouho platnost omezím, mohli dejme tomu nejvyšší služební funkcionáři  po určitý čas od nabytí účinnosti nového zákona, pokud ovšem neměli právnické vzdělání. Pět let od účinnosti zákona byla však jistě dostatečně dlouhá doba, aby právní odbor na GŘ svým nadřízeným vysvětlil, že se hluboce, ale opravdu hluboce mýlí, protože služební funkcionář ve vztahu k příslušníkovi jedná a rozhoduje za zaměstnavatele, kterým je Česká republika, byť prostřednictvím HZS ČR (kraje). A že ten v podstatě státní úředník, který  namísto zmíněné zásady správního práva aplikuje zásadu práva občanského „ co mi není zákonem zakázáno, je mi povoleno“ je zcela mimo mísu.  Jak by se mu asi líbilo, kdyby i podřízení příslušníci řekli „dobře, jsme v oblasti občanského práva, tedy v v ničem nám pan ředitel nemůže přikazovat, na všem se s námi musí dohodnout...“  To by  bylo návrhů a protinávrhů smluv, že ? Takto to někdy nefunguje už ani v režimu zákoníku práce. Myslím, že každý vidí, do jak nesmyslné uličky by právo v HZS ČR  odbočovalo.

Dokonce ani případ, kdy novým rozhodnutím přiznává služební funkcionář příslušníkovi na dobu určitou stejně vysoký osobní příplatek, jako rozhodnutím předchozím, neobstojí. Stačí si přečíst ustanovení § 181 odst. 7 zákona. O konkrétním právu, či povinnosti příslušníka, v našem případě o právu „pobírat“ osobní příplatek, nelze opakovaně rozhodnout bez změny skutkového stavu. A jsme opět u demagogického argumentu „já přece nic neměním, já nově stanovuji, protože platnost skončila“...

Závěr:

domnívám se, že je nejvyšší čas, aby v rámci řízení HZS krajů (viz § 2 odst.7 zákona č.238/2000 Sb. o HZS ČR) dostali ředitelé HZS krajů a jejich ředitelé kanceláře jasný pokyn, co se týká omezování platnosti stanovovaných složek služebního příjmu  „takto už ne“.  Nebojím se říci, že je to přímo výzva a zároveň příležitost pro nového generálního ředitele HZS ČR, aby nastolil stejnou právní praxi, jakou respektuje podle mně dostupných informací ostatních šest ředitelů bezpečnostních sborů.  Nebo mám-li to říci jinak, chytračení a uličnické obcházení, či přímo porušování zákona by nemělo být  tím, čím HZS ČR mezi ostatními bezpečnostními sbory vyniká. Pevně doufám, že nový pan generální ředitel  se bude zabývat, co se týká legislativy, spíše takovýmito problémy,  než například prosazováním novely, či přímo nového zákona o HZS ČR „ze staršího šuplíku GŘ“, který by např. v části VIII umožňoval  hasičům nosit a používat pouta a zbraně. Pokud ovšem např. policejní prezident nemá v šuplíku novelu zákona o policii, která by policisty vyzbrojovala proudnicemi...

Ostatně soudím, že hasiči patří do první, to jest nejvyšší skupiny zvláštního, to jest především rizikového příplatku.

JUDr. Vladimír Mühlfeit

Fotogalerie: Rozhodnutí na dobu určitou, aneb o specifické právní kultuře, resp. neúctě k právu v HZS ČR