Psali jsme před rokem (duben 2006, Sondy. Originál, nekráceno.)

Prestižní povolání: hasič Řekne-li někdo v Americe, nebo v Kanadě „jsem hasič“, každý si ho váží. Prestiž záchranářského řemesla, již tak ve společnosti ...

Prestižní povolání: hasič

Řekne-li někdo v Americe, nebo v Kanadě „jsem hasič“, každý si ho váží. Prestiž záchranářského řemesla, již tak ve společnosti vysoká, ještě stoupla po teroristickém útoku na New Yorská „dvojčata“, kde během pár minut ve snaze zachránit lidi zahynulo 350 hasičů. Hasiči vždy lezou tam, odkud všichni utíkají. Také my jsme je postupně začali brát jinak, než podle filmu „Hoří má paneneko“. Zvláštní uznání si naši hasiči zasloužili po ničivých povodních v letech 1997 a 2000. „Není to práce, je to povolání, musíte k tomu mít hluboký vztah. Hasič může být trochu dobrodruh, ale zároveň musí mít smysl pro disciplínu a týmového ducha“, řekl nám JUDr.Vladimír Mühlfeit, od roku 1991 předseda Odborového svazu hasičů. Řekl také, že Hasičský záchranný sbor ČR dávno není jen o hašení požárů. Likviduje následky dopravních nehod, ekologických havárií, povodní, vichřic, hasiči jsou denně v televizním zpravodajství. Dělají i kontrolní a preventivní osvětovou činnost, od roku 2000 na ně přešla z resortu obrany a z okresů ochrana obyvatelstva (civilní ochrana). Dvacet pět jich od r.1990 zahynulo.

Patnáct let jste předsedou Odborového svazu hasičů. Jak jste na tom s členskou základnou? Nebudete se slučovat s někým větším?

Svaz jsme začali zakládat v listopadu 1989 na bázi Občanských fór pracovišť a organizovanost si od založení udržujeme kolem 70%. Nebýt pražských, odborově skoro bezprizorních hasičů, byli bychom na 80%. Sloučit bychom se výhledově mohli s odboráři z řad policistů, celníků a vězeňské služby. Jsme totiž konečně pod jedním zákonem, co se týká pracovněprávních vztahů, odměňování i sociálního zabezpečení. V minulosti jsme proto určité signály ostatním několikrát vyslali, ale odezvou bylo spíše poukazování na rozdílná specifika jednotlivých sborů i na jiné důvody, proč by zatím nebylo vhodné se slučovat. Sebevědomě jsme si řekli, že jedním z důvodů malého zájmu ostatních o slučování může být i to, že jsme zatím asi jinde než ostatní. Např.nadstandardním servisem pro ZO v oblasti naprosto špičkového úrazového a odpovědnostního pojištění našich členů, vzájemného podpůrného fondu, právní poradny na zavolání, zastupování členů u soudu a pod. Naši členové na svoji centrálu určitě také někdy žehrají, ale jde-li do tuhého, vědí, na co odvádějí 1% z platu a na co ZO odvádí 50% svazu. Až takové organizovanosti, stability a servisní pružnosti docílí např. policejní odbory, odpadne hlavní překážka sloučení s těmi, ke kterým máme nejblíž. Policistů je 5x víc, než hasičů, ale jejich svaz je bohužel menší, než náš. Proto držím palce novému vedení NOS PČR v jeho snaze o větší zapojení policistů do odborů.

Opravdu jsou hasiči tak uvědomělí a vědí, k čemu mají odbory ?

Samozřejmě to není tak ideální, jak to možná vyznělo. Že prostřednictvím svazu mají např. možnost ovlivňovat zákony v parlamentu, jednat se zástupci vlády o platech a pod., to mnozí členové vnímají okrajově a někteří vůbec. Na co však slyší každý, jsou konkrétní peníze a jistoty. Např. v r.1993 jsme proto založili vzájemný podpůrný fond, do kterého hned vstoupilo prvních tisíc členů. Letos máme ve fondu už přes 90% členů, což je nejlepší důkaz jejich důvěry ve svůj svaz a v jeho hospodaření. Právo kohokoliv nahlédnout do kompletního účetnictví považujeme za samozřejmost a je i zakotveno v pravidlech pro fungování fondu. Pět milionů korun, vyplacených lidem z fondu v tíživých situacích, dává i mladým hasičům jistotu v rizikovém povolání výrazně nad rámec zákona a je jednou z motivací ke vstupu do odborů, zvláště, když vidí u starších kolegů díky bonusům za dobu členství plnění v řádu i přes 200.000,- Kč. V těch nejsmutnějších případech je samozřejmostí, že pozůstalým jsme schopni vyplatit zálohu až 100.000,- Kč následující den po události, ale z psychologických důvodů se zpravidla přes ZV peníze předávají až za několik dní. Připočtěte svazem dotované úrazové pojištění výrazně nad rámec pracovních úrazů, které by stálo individuálně přes tři tisíce Kč na rok, zatímco náš člen to má za 200 Kč a v některých ZO dokonce zdarma. Máme také špičkové odpovědnostní pojištění škod, způsobených zaměstnavateli při výkonu povolání. I když se mu, někdy ne zcela neprávem mezi hasiči říká „pojistka na blbost“, zvažujeme i u tohoto druhu pojištění, že jej budeme centrálně dotovat, snad to přivede do svazu další členy. Toto pojištění totiž stále nabývá na významu, protože např. škoda na technice v řádu až statisíců je vzhledem k rizikovosti naší činnosti a cenám techniky takřka na denním pořádku a stát (Sbor) při tom nechává běžně mnohamilionové speciály jezdit bez havarijního pojištění. Zaplatit zaměstnavateli za způsobenou škody až 3 měsíční platy, to už je přece dost pádný důvod dobře se pojistit, ale pojistit se sám, nebo jako člen mnohatisícové skupiny, to je cenově podstatný rozdíl. Tak toto jsou možná ty hlavní a skutečné důvody, proč přes značnou generační obměnu Sboru máme stále kolem 70% odborové organizovanosti a dokonce sledujeme mírný nárůst členské základny. Naši členové zkrátka vědí, že od založení svazu bylo mezi ně rozděleno nejen 5 milionů ze vzájemného fondu, ale také z obou druhů odborového pojištění dalších 16 milionů korun. Nad rámec toho všeho jsme samozřejmě v minulosti byli schopni rychle zorganizovat veřejné sbírky na pomoc členům při povodních, po usmrcení kolegů při zásahu a pod., ze kterých bylo každé potřebné rodině vyplaceno v případě usmrcení kolegy dalších několik milionů korun. Shrnuto, největší výhodou pro naši odborovou práci je fakt, že hasiči vědí, co je solidarita a týmová práce. Ještě uvědomělejší členství v odborech by existovalo, kdyby si hasiči pamatovali, o kolik jejich platy kulhaly před založením OSH za policejními, že před založením svazu byli v pracovním poměru bez jakékoliv sociální kompenzace nejrizikovějšího povolání v zemi, že jsme to byli my, kdo inicioval v 90. letech senátní novelu zákona o požární ochraně, která přinesla alespoň náhradu za ztrátu na platu a ozdravné pobyty a že jsme to byli v rámci Sboru pouze my, kteří šli od r. 1990 až do r. 2000 bez výkyvu názorů za tím, aby se na hasiče vztahoval služební poměr, protože jinak už se další sociální kompenzace docílit nedaly. Shrnuto, výhody služebního poměru, které policisti „od Rakouska“ mají jako samozřejmost, si hasiči museli po roce 1989 tvrdě vybojovat a byl to také i programově hlavní důvod, proč si založili svoje samostatné odbory, i když se jim zpočátku právě pro tyto plány mnozí posmívali a měli nás za naivní snílky. Hasiči, zvláště ti mladší, mají ale právo služební poměr dnes vnímat jako samozřejmost, protože neslouží proto, aby si po večerech studovali dějiny svého odborového svazu. Ale jsme-li až u dějin, nedá mi to, abych nepřipomněl i posledních několik let, kdy jsme si v připomínkových řízeních i v parlamentu nejdříve vybojovali nový zákon a při jeho novelizacích alespoň brzdili snahy politiků zákon očesat ještě více, než se nakonec stalo. Nehodlám se chlubit maličkostmi, ale za to, že původní úvahy stínového ministra vnitra zněly např. „veškeré přesčasy zdarma“, po té couvl na „směnaři 300 hodin, ostatní 150“ a nakonec (zatím) couvl na „všichni 150“, mohou příslušníci všech bezpečnostních sborů vděčit právě našemu svazu a naší mravenčí práci „na poslancích“, protože policejní odbory v té době řešily své vnitřní problémy. Rozebírat další vychytávání ran, např. z návrhu dosahovat maxima výsluhy až po 35 letech zpět na 30, odrážení útoků na 10% zvýšený tarif pro směnaře atd., to už dnes také nemá valnou cenu, ale na druhé straně proč to nepřipomenout. Pokud si to hasiči nepřečtou, mohli by si myslet, že jsme při tvorbě nového zákona mlčky přikyvovali a seděli s rukama za zády.

Jak komunikujete s členskou základnou?

Se ZO ve všech okresech máme nepřetržité e mailové, telefonické i faxové spojení, všichni členové také bez problémů mají k dispozici čísla mobilu na svého krajského předsedu, na 1. místopředsedu, i na předsedu svazu. Členové předsednictva ve všech krajích jsou vybaveni svazovým PC a napojeni na internet. Osobní kontakt však nelze nahradit, proto jsem za necelý rok navštívil asi 30 ZO „od Jeseníku po Tábor“, proto každý člen předsednictva svolává nejméně 5 x do roka zasedání předsedů ZV, proto se snažíme také jednání předsednictva konat putovně po celé ČR.

Hovořil jste o nadstandartech. Ale co vlastní odborové základy, zejména kolektivní vyjednávání ?

Svaz bohužel nemůže vyjednávat o celostátní kolektivní smlouvě. ZO ve všech krajích však každoročně bez větších problémů sjednávají smlouvu podnikovou. Největším problémem při tom někdy bývá, aby se odboráři nejdříve dohodli mezi sebou, protože v každém kraji máme tolik ZO, kolik je okresů, kdežto zaměstnavatel je jen jeden. Než se tedy předsedové ZV např. v otázce hospodaření s FKSP dohodnou, k čemu pověří svého krajského předsedu, trvá to několik týdnů, někdy i měsíců.


Nezlobte se, ale vaše líčení svazu mi přesto připadá až příliš idylické. Máte zřejmě nejvyšší organizovanost, jste snad jediným svazem, který nemá problémy?

Samozřejmě, že ne. Když jsme např. zkritizovali v usnesení naší výkonné rady náměstka ministra vnitra a generálního ředitele HZS ČR, že s námi nedostatečně komunikuje, měli jsme hned zaděláno na problém. Reakcí byl jeho dopis „mým národům“, kterým mj. vyzval naše funkcionáře, aby služebním postupem doložili důvody svého hlasování a hned bylo ve Sboru dusno. Mnozí nižší ředitelé po návratu z porad nevěděli, zda nemají předsedy ZV pomalu začít vyslýchat. Situace se zklidnila až po velkém služebním aktivu, na který jsem byl sice pozván za poněkud dramatických okolností až na poslední chvíli, ale nakonec jsme si s panem generálním ředitelem ještě před zahájením aktivu ujasnili, který rok se píše, jak že to je s nezávislostí odborů, s právem sdružovat se a pod. Dokonce jsem se dokázal omluvit za poněkud ostřejší tiskovou zprávu, bohužel reciproční omluvy druhé strany za hrubé vměšování do vnitroodborových záležitostí jsme se nedočkali. Myslím, že díky naší zdrženlivosti se podařilo zabránit dost velkému politickému skandálu, ale nepatříme mezi ty, kteří by každý úlet protihráče využili jako nahrávku na smeč. Alespoň ne tehdy, když ještě existuje možnost výsledek zvrátit elegantnější mezihrou.

Neuvažujete po tolika letech o přechodu do politiky, jako to udělali někteří předáci z jiných svazů?

U nás jde spíše o politikaření, než o politiku a já bych na to neměl nervy. Kromě toho by se asi strany ani o mně zrovna nepraly. Kdo mne zná, ví, že jsem příliš přímý a s tím bych v politice daleko nedošel. Ve stranách je totiž určitě mnohem menší demokracie, než v odborech, v některých je dokonce slepá stranická disciplina nade vše. Nechci ale ani zůstat doživotním předsedou svazu. Je to sice práce nesmírně mnohotvárná a zajímavá, ale psychicky i časově náročná a já cítím, že budu s blížící se šedesátkou potřebovat zvolnit tempo. Chtěl bych se také víc věnovat rodině, které nesmírně moc dlužím. Mám už dva vnoučky, čekáme třetího a někdo z nich přece musí začít vychovávat příští hasiče. Proto jsem také v reakci na zmíněný dopis „mým národům“ v dostatečném předstihu vyhlásil, že na příštím sjezdu OSH již o post předsedy svazu nehodlám usilovat. Nejsme svazem jednoho muže a o budoucnost svazu se rozhodně nebojím. Vždyť třeba jen v současném předsednictvu vidím minimálně 3 lidi, kteří mohou funkci předsedy svazu klidně začít vykonávat třeba od zítra a to nemluvím o předsedech ZV, mezi kterými máme i vysokoškolsky vzdělané, mladé a při tom již zkušené lidi.

Co považujete za největší úspěch vašeho svazu a co za největší prohru ?

Před rokem 1989 měli hasiči platy na úrovni cca 80% policejních a o sociálních výluhových institutech se jim ani nesnilo. V r.1992 jsme platově srovnali krok s policií, v r. 1995 jsme si úspěšně nalobovali první sociálně kompenzační prvky do pracovního poměru a v roce 2000 jsme zákonem o HZS ČR docílili i pro hasiče komplexní úpravu služebního poměru. Spíše než o jednorázový úspěch šlo tedy o výsledky dlouhodobé mravenčí práce. Co se týká neúspěchů svazu, prohra je něco definitivního a to se bohudík nestalo. Mým osobním neúspěchem je, že se mi nepodařilo přesvědčit pražské hasiče, aby vstoupili do našeho svazu. Léta jsem to chtěl jednosměrnou spoluprací zlomit a ti, co mi vyčítali, že plýtvám energií, měli bohužel pravdu. Dávali jsme pražským odborům informace, právní porady, rozbory novel i vyjádření k nim a doufal jsem, že oni se časem takříkajíc chytí za nos, když se vezou zdarma. Namísto toho jsem se na webu jejich odborového sdružení nedávno dočetl, že děláme pro hasiče méně, než odpovídá výši členských příspěvků. Pražské odborové sdružení není zakotveno v žádné centrále, nemá žádné odborné zázemí a čítá prý na 300 členů. Pozval jsem se vloni u jejich prezidenta na valnou hromadu. Byla však odložena na leden, potom na březen a vzhledem k tomu, že slíbená pozvánka stále nepřišla, je zřejmě odložena na neurčito. Možná má pan prezident problém sehnat aspoň pár členů své organizace, možná jde o organizaci spíše virtuální, internetovou, nevím. Každopádně to, že Pražští odboráři nejsou v našem svazu, je větší škoda pro ně, než pro nás. Jenom na různých plněních z našich pojistek a vzájemného fondu totiž ty nejpotřebnější ze svých řad připravili určitě o několik milionů korun.

Co očekáváte od nadcházejícího sjezdu ČMKOS ?

Nic převratného. To je ovšem v dnešní, pro odbory čím dál těžší době, vlastně dobře. Zvědav jsem spíš s čím přijdou před volbami hosté. Pokud bych měl vyjádřit osobní přání, byl bych rád, kdyby se do naší centrály v příštím období vrátilo Odborové sdružení železničářů. To je sice sci fi, nicméně nové vedení ČMKOS by na tom mělo hned po sjezdu začít pracovat.