První máj: Návrat odborů?

Immanuel Wallerstein Organizování odborů bylo ještě v první polovině devatenáctého století považováno za velmi radikální myšlenku. Odbory stály skoro všude mimo zákon. Když byly v druhé polovině téhož století v některých evropských zemích, Severní Americe a Austrálii zrušeny zákony, které je zakazovaly, bylo to zamýšleno jako ústupek tlaku dělníků, fakticky dělníků v městech, v naději a s očekáváním, že pracující třídy budou ve svých požadavcích méně radikální.

Ve většině zemí odbory těsně spolupracovaly se socialistickými a dělnickými politickými stranami, které právě tehdy vznikaly. Odbory a zmíněné strany stály namnoze před stejnými problémy. Nejdůležitější otázkou bylo, zda a jakým způsobem se mají účastnit volebního procesu. Jak víme, většina z nich se rozhodla pro účast a snahu o získání moci ve státních strukturách.

Navíc odbory stejně jako socialistické a dělnické strany došly k závěru, že budou silné jedině tehdy, když začnou zaměstnávat organizátory na plný úvazek, což znamenalo vytvoření byrokracie, která měla řídit organizaci. Jak je tomu se všemi byrokraciemi, lidé zastávající tyto funkce časem začali mít materiální a politické zájmy, jež nebyly nutně totožné se zájmy dělnických členů organizace.

Odbory se začaly orientovat na stát, a to zejména od té doby, kdy se samy začaly definovat jako celostátní organizace. Obvykle se nominálně hlásily k internacionalismu – solidaritě s odbory v jiných zemích. Internacionalismus ale vždy ustupoval ochraně zájmů dělníků a odborů v jejich státě.

Ačkoliv odbory přibrzdily své nejradikálnější aktivity, zaměstnavatelé pořád bránili zakládání odborů ve svých vlastních podnicích. Odbory musely vést neustálý boj za přijetí zákonů, které by jim umožňovaly organizovat se a vyjednávat se zaměstnavateli příznivé dohody. Takto, krůček za krůčkem, odbory zvolna sílily.

Výjimečně příznivým obdobím pro odbory na celém světě bylo 25 až 30 let po druhé světové válce. Rostly počty jejich členů a procenta organizovanosti, souběžně s nimi podstatně rostly také výdobytky získané od zaměstnavatelů. Neuvěřitelná expanze ekonomiky, k níž došlo v tomto období, přinesla také významný nárůst kapitalistických zisků. To znamenalo, že pro mnoho zaměstnavatelů bylo případné zastavení práce nákladnější, než přijetí požadavků odborů na větší benefity.

Za tuto velmi příznivou situaci musely odbory zaplatit jistou cenu. Všeobecně se vzdaly všech zbytků radikální rétoriky a aktivit, které nahradily různými variantami spolupráce se zaměstnavateli a vládami. Ty často zahrnovaly závazek nestávkovat po dobu platnosti dohod, které odbory podepsaly.

Odbory v bohatších státech byly proto politicky a psychologicky nepřipraveny na pokles hospodářského růstu a stagnaci akumulace kapitálu po roce 1970. Zaměstnavatelé v nejbohatších zemích (a obecněji světová pravice) přestali akceptovat požadavky pracovníků na zvyšování benefitů. Právě naopak usilovali o jejich omezování a používali přitom jako hlavní zbraň hrozbu přesunu práce do jiných míst. Prosazovali protiodborové zákony.

Obecně řečeno byla tato protiodborová kampaň za uplynulých čtyřicet let úspěšná. Odbory sváděly obtížné bitvy za zachování benefitů a často prohrávaly. Počty jejich členů prudce poklesly. Odbory často reagovaly tím, že ještě víc vycházely vstříc požadavkům zaměstnavatelů. Nezdá se, že by to moc pomohlo.

Mezitím v zemích, do nichž se přesouvala průmyslová výroba (a které nedávno dostaly název „emergentní“) vedly počáteční represe odborů k jejich radikalizaci a zapojení do úsilí o svržení utlačovatelských režimů (jak tomu bylo v Jižní Koreji, Jižní Africe a Brazílii). Odbory navázaly vztahy se stranami nalevo od středu, které v těchto zemích po čase získaly moc. Jakmile se to ale stalo, odbory ztlumily svá radikálnější stanoviska.

To všechno změnila po roce 2007 takzvaná finanční krize. Svět spatřil vznik nových typů radikálních hnutí jako jsou Occupy, indignados, Oxi a další. A tak jsme najednou svědky toho, jak odbory začínají bojovat s novou vervou a podílejí se na všeobecných povstáních pracujících vrstev, nehledě na trvalé snahy pravicových politických sil o jejich zlomení.

Nyní přišlo nové dilema. Nová radikální hnutí a odbory mají značně odlišné kultury. Nová hnutí jsou „horizontalistická“, tj. vyznávají pohyb zdola nahoru, nejsou orientována na stát a vyhýbají se vytváření organizačních hierarchií. Odbory jsou nadále „vertikalistické“, zdůrazňují plánování, kázeň a vyváženou taktiku koordinovanou z ústředí.

Bylo ovšem od začátku jasné, že je v zájmu odborů i nových radikálních hnutí, aby navzájem spolupracovaly – tak aspoň uvažovaly mnohé z nich. Co ale znamenala spolupráce? Která ze dvou kultur v takové spolupráci převáží? To se stalo námětem velkých diskusí na obou stranách – diskusí, v nichž někteří vystupují nesmiřitelně a jiní hledají způsoby, jak navzájem spojit své úsilí.

Silnou stránkou horizontalistických hnutí je, že dokáží probouzet energii a zapojovat úsilí lidí, kteří byli dosud pasivní buď z pocitu politické bezmoci nebo kvůli tápání v tom, co se děje a co lze dosáhnout. Není pochyb, že horizontalistická hnutí byla v tomto ohledu velmi úspěšná. Mají jasnější dlouhodobou strategickou vizi než odbory.

Silnou stránkou odborů je jejich schopnost mobilizovat poměrně disciplinované skupiny lidí a poměrně značná množství peněz, které lze vrhat do každodenních bojů vedených komunitami po celém světě. Mají lepší krátkodobé taktické vidění než horizontalistická hnutí.

První máj je oslavou historického boje. Na manifestaci odborů za osmihodinovou pracovní dobu, konané v Chicagu na Haymarket Square v květnu 1886, někdo hodil bombu, načež bylo zabito několik policistů a několik civilních osob. Stát obvinil „anarchisty“ a několik jich oběsil. Haymarket se stal celosvětovým symbolem rodícího se odborového hnutí, jež začalo na jeho památku slavit První máj (všude kromě samotných Spojených států). „Anarchisté“ byli ve skutečnosti obviněni falešně a dějiny je ospravedlnily. Jejich „radikální“ požadavek osmihodinové pracovní doby ovšem dál posílil odbory v jejich organizačních snahách.

Uvidíme, jestli se na Prvního máje 2012 opět sejde horizontalistické s vertikalistickým křídlem boje proti nerovnostem v existujícím světosystému. Jedině ve spojení radikalizovaného odborového hnutí a takticky ukázněných horizontalistických hnutí mohou obě strany dosáhnout své cíle.

Fotogalerie: První máj: Návrat odborů?