Přesčasy a rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 26.9.2012

V rozsahu novinového článku nelze podrobně rozebrat rozhodnutí služebního funkcionáře o výši odchodného v prvním stupni, odvolání bývalého příslušníka, zamítavé druhoinstanční rozhodnutí, žalobu odvolatele, vyjádření žalované strany (Policie ČR) k žalobě, rozsudek krajského soudu (KS), kasační stížnost žalované do rozsudku KS a rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS), kterým byla kasační stížnost zamítnuta. Obávám se, že většina mediálních komentátorů zmíněné dokumenty nečetla. A při vší úctě ne každý z té menšiny, která spis celý prostudovala, pochopil celou šíři možných (a také nemožných) dopadů rozsudku NSS. Každopádně i hasiči jsou ve služebním poměru a začínají možná z médií žít v naději, že už nebudou muset sloužit až 150 hodin přesčasů ročně zdarma, resp. předem zahrnutých do služebního příjmu ( viz § 112 odst.2 zákona 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dále jen „ZSP“). Tuto naději však i nadále bude velmi tlumit právě zmíněná právní norma, kterou samu o sobě ústavní soud jako nekonformní s ústavním pořádkem ČR neshledal (viz níže). Nejdříve ale aspoň „stručně“, o co v dané kauze šlo, jde a ještě asi půjde, i když daleko více z níže uvedených důvodů myslím v Policii ČR (dále jen „PČR“), než v HZS ČR: bývalý policista ukončil služební poměr k 30.11.2009 a odsloužil v roce 2008 jako době rozhodné pro výpočet odchodného z průměrného služebního příjmu podle § 166 odst.1 ZSP celkem 594 (!) hodin přesčasů, z toho 150 hodin mu do průměru nebylo započteno, resp. nebylo mu zaplaceno, ani mu za ně nebylo poskytnuto náhradní volno. Soud nepovažoval nařízené a odsloužené přesčasy, a to ani do limitu 150 hodin, ani nad jeho rámec, za dostatečně policií odůvodněné dle § 54 odst.1 a 2 a § 201 odst. 1 ZSP a shledal tak rozhodnutí o přiznání odchodného ve výši, napadené žalobcem pro nezapočtení 150 hodin přesčasů do průměrného služebního příjmu, rozhodného pro výpočet odchodného nepřezkoumatelným. Napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o přiznání odchodného proto bylo s konečnou platností zrušeno a bylo v tomto v podstatě dáno za pravdu žalobci. Ne ovšem ve smyslu „ruší se, vrací se a nařizuje se přepočítat a doplatit“, nýbrž ve smyslu „ z postupu žalované není zřejmé, z jakých důvodů práci přesčas v rozsahu stovek hodin ročně nařizovala“. NSS rozsudek o zamítnutí kasační stížnosti PČR proti rozsudku KS odůvodnil i obecným, ale důležitým požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. A pokračuje textem „ i kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona (což ovšem nelze jak je uvedeno výše z jednání žalované pro nedostatek odůvodnění dovodit), pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být žalovanou nařizovány pouze na základě ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona, tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou. Odůvodnění využívání uvedeného (mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas chybí. Soud tak nemá možnost posoudit, zda postup žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné“ (konec citace části odůvodnění rozsudku NSS). Obdobně mj. shledává soud nepřezkoumatelnou i žalobní námitku k výpočtu náhrad za dovolenou, opět z důvodu nedostatku odůvodnění. Poukazuje ale také mj. na hodinový průměr, který by mohl vést až k diskriminaci sloužících přesčasy oproti těm, kteří přesčas nesloužili. Vzpomínáte na dobu přípravy nového ZSP a jeho projednávání ve sněmovně? Toto bylo vždy jedno z varování a nejhlasitějších protestů OSH proti § 112 odst. 2 ZSP a vůbec proti znetvoření původního návrhu ZSP pozměňovacími návrhy poslanců, zvláště pak komplexním návrhem tehdy opozičního poslance Ivana Langera. Ten se společně s předkladatelem ZSP, MV Stanislavem Grossem na konečné úpravě § 54, 112 a dalších podílel rukou společnou a nerozdílnou, a to mj. na základě lobby vysokých policejních a hasičských důstojníků, kteří již vesměs neslouží. A kdyby ještě sloužili, jistě by se k výsledku své „vysoce odborné legislativní lobby“ dnes nehlásili. Protestní hlasy OSH byly tenkrát ve výborech sněmovny ve většině případů blahosklonně demokraticky vyslechnuty a kopnuty pod stůl. KS napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto jej zrušil pro vady řízení podle § 76 odst.1 s.ř.s. bez jednání a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované (PČR) vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost PČR NSS zamítl a plně podpořil výklad KS. Pokud v obnoveném řízení odvolací orgán odvolání žalobce zamítne, lze předpokládat, že podá novou žalobu. U bývalých příslušníků, i pokud nevyužili plně svá procesní práva podle ZSP a rozhodnutí je již pravomocné, si lze event. představit podnět ministrovi k přezkumu podle ustanovení § 193 odst. 1 ZSP, samozřejmě pouze v zákonném termínu 4 let. Žalovaná strana, PČR asi má a bude mít v podstatě v opakovaném řízení námitky, které s jiným, rozšířeným odůvodněním vtělí do nového rozhodnutí. Např.bych očekával širší odůvodnění její původní námitky, že o tom, co je důležitý zájem služby rozhoduje výhradně služební funkcionář, nebo dokonce jen vedoucí příslušník, že zvláště ve chvílích desetitisícové decimace početních stavů PČR je důležitým zájmem služby i veřejným zájmem vlastně vše, co pomůže udržet akceschopnost policie, tedy i v podstatě pravidelné plánování a nařizování přesčasů, atd. Resp. bych očekával, že bude v prováděcím služebním přepisu co nejpodrobněji rozepsáno, co pro účely nařizování a vykazování a evidování přesčasů je důležitý zájem služby. I když...sepsat taxativní výčet konkrétních situací bych si netroufl ani v HZS ČR, natož v ostatních bezpečnostních sborech, jejichž problematiku neznám. Každopádně k takovému dotváření právních mantinelů, které asi bude na pořadu dne, by pro mě byly pikantní naše ironické argumenty, které jsme vznášeli v připomínkovém řízení i ve sněmovně a které zněly zhruba takto: „chcete-li mít oporu v zákonu pro nařizování přesčasů v důležitém zájmu služby a o tom, co je ten důležitý zájem byste chtěli rozhodovat bez právních mantinelů, tedy sami, potom je celý zákon zbytečný, stačí vám jeden § ve znění slovo služebního funkcionáře je zákonem. Vždyť takovýmto vágním zapsáním § 112 odst. 2 budete do určité míry zároveň negovat smysl zákona a může to otvírat vrata ke zneužívání zákona“. Byli jsme za takové názory tehdy některými vlivnými poslanci skrytě a těmi hloupějšími otevřeně posmíváni a líčeni jako ti, kteří zbytečně malují čerty na zeď. Policejní sbor, bude-li postupovat jak odhaduji, bude mít zajisté svoji pravdu v tom smyslu, že ne řadový jednotlivec, ale řídící příslušníci, jednající jménem sboru, potažmo státu, mají odpovědnost za akceschopnost sboru tak, aby mohl účinně chránit zájmy chráněné zákonem. Bude-li ale policie i nadále argumentovat tím, že má málo lidí a musí proto k zajištění plnění svých úkolů, které jí ukládá zákon přímo plánovat a nařizovat pravidelně přesčasy, neměli kdysi její vysocí představitelé společně s dalšími vysokými důstojníky jiných sborů lobovat proti našim námitkám, neměli chodit za poslanci a obhajovat současné znění § 112 odst.2 ZSP. Bylo to od nich krátkozraké a nyní se to otáčí proti nim, resp. proti jejich následovníkům. Z hlediska právního by měli ctít nikde sice takto výslovně přesně neuvedený, nicméně i malému dítěti z kontextu zákona jasný charakter mimořádnosti, nikoliv plánované pravidelnosti přesčasů. A z hlediska morálního by se měli obracet na vládu, která jim ty lidi každým rokem ubírá a ne za drasticky snížené početní stavy trestat ty, kteří přežili. Žalobce bude namítat také svoji pravdu, po právu shodně se soudem, že pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání fondu 150 hodin přesčasů pro každého příslušníka, nešlo by o žádný mimořádný charakter přesčasů a bylo toho přece možno docílit např. zvýšením základní doby služby v týdnu na 40 hodin, aniž by bylo potřeba následně nařizování výkonu služby přesčas jakkoliv odůvodňovat či vykazovat. A pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v § 52 odst. 2 ZSP. Atd. Atd. A opět musím připomenout, i když někomu tím mohu jít na nervy: nihil novi (nic nového). Na to, že přesčasy by měly být vždy chápány a vykládány jako něco výjimečného, mimořádného, jsme již upozorňovali v připomínkovém řízení a velmi hlasitě i v parlamentu při přípravě nového ZSP. Závěr ? Jde o konkrétní soudní spor jednotlivce, bývalého příslušníka PČR, žalujícího na nesprávný výpočet odchodného v důsledku nezapočítání některých přesčasů do průměrného služebního příjmu, rozhodného pro výpočet této výsluhové náležitosti, odvíjející se od nedostatečně odůvodněných přesčasů zaměstnavatelem. Soud nerozhodl, že se má něco přepočítat a doplatit, nýbrž se tím v podstatě odmítl zabývat pro nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a vznášeného nároku, viz (cituji) „soud tedy nemá možnost posoudit, zda postup strany žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné“... a dále „veřejný zájem je třeba dovozovat v každém jednotlivém případě a jeho paušalizace na jakoukoliv činnost žalované by byla v rozporu nejen s platnou právní úpravou, ale rovněž s teoretickým pojetím toho, co veřejný zájem ve skutečnosti je a jak s tímto pojmem pracovat. Nehledě na to, že výjimečnost předpokládaná služebním zákonem je ve zřejmé kontrapozici s trvalou praxí plánovaných přesčasových hodin“ (konec citace)…Ještě jednou zde musím připomenout, že výjimečnost přesčasovosti jsme již při přípravě nového ZSP ve sněmovně zdůrazňovali jako prioritu. Uváděli jsme mj. příklad hodinového služebního příjmu toho diskriminovaného, kdo bude sloužit přesčasy „zdarma“ v porovnání s tím, který přesčasy neodslouží a za stejnou službu bude mít hodinový příjem vyšší. A že „vyčerpá-li“ první z nich za rok 150 hodin a druhý ani hodinu, bude první v porovnání s druhým sloužit v podstatě 13. měsíc, ale v hodinovém průměrném výdělku na tom budou paradoxně „ jaksi obráceně“. Ale bylo nám tehdy poslanci i zástupci MV ve sněmovně s úsměvem odpovídáno ve smyslu, že přece bude samozřejmost, že nikdo nebude přesčasy zneužívat. Soudit se samozřejmě tehdy nebylo proč, celý zákon byl ve stadiu de lege ferenda (práva budoucího) a odbory nemohly dělat nic jiného, než dělaly – připomínkovat, upozorňovat, varovat, požadovat. Odhaduji, že PČR bude kromě výše uvedeného i trvat na tom, že nařizování přesčasů není v režimu řízení ve věcech služebního poměru, nenařizuje se rozhodnutím a není tedy možno bránit se odvoláním a tudíž ani toto nemá být předmětem soudního přezkumu (to by ovšem možná stálo za porovnání s procesními právy, resp. Listinou ). . Netroufám si odhadovat z rozsudku NSS částečně ve prospěch žalobce (nebylo rozhodnuto „má ve všem pravdu“, nýbrž „je nepřezkoumatelné a vrací se“), zda budou následovat destíky, stovky, či tisíce žalob „na přesčasy“. Pokud ano, vidím to rozhodně mnohem pravděpodobnější u policie, kde zřejmě v některých útvarech případy, kdy za rok to šlo u jednotlivce do stovek ( někde prý až nad tisíc ! ) hodin nebyly výjimkou. Pokud je ale pravda, že v HZS ČR u výjezdových hasičů činil průměr „zelených“ přesčasových hodin loni 29 hodin na osobu a rok, tedy něco přes dvě hodiny měsíčně, lze si jistě u toho, komu byl přesčas „zdarma“ (pozor, neplést si s hasičskou nařízenou a zaplacenou pohotovostí k posílení nedostatečně početně obsazené nastupující směny !) nařízen, představit i jiné, vzájemně administrativně i časově méně náročné řešení, než individuální soudní spor o relativně malou částku. Hromadná žaloba by podle mně nebyla možná ani u policie. Asi by došlo k zamítnutí těch žalob, kde by sbor prokázal , že přesčasy „zdarma“ nebyly nařízeny žalobci plánovaně a pravidelně, nýbrž skutečně mimořádně (onemocněl kolega, došlo k povodním, rozsáhlému požáru a pod.). Nález ÚS, že § 112 odst.2 ZSP není nekonformní s ústavním pořádkem ČR, OSH vzhledem k jím zadané a draze zaplacené expertize špičkového právníka a jejímu výsledku očekával. Proto s výsledkem expertizy dávno před nálezem ÚS po vnitřní linii OSH svoji členskou základnu seznámil a věc nemedializoval. A proto také OSH do stížnosti nešel. Vzhledem k tomu, že nešlo o usnesení senátu ÚS jednomyslné, si ponechám soukromý názor, že rozpor se zásadou spravedlivého odměňování zakotvenou v Listině zde vidím (viz příklad různé výše hodinového služebního příjmu za stejnou práci toho, kdo sloužil přesčasy a toho, kdo je nesloužil). Nicméně ZSP, vč. § 54 a § 112 platí a nezbývá, než respektovat nález ÚS. Relaci mezi nálezem ÚS a rozsudkem NSS nehodlám komentovat. Faktem ovšem je, že zdaleka nešlo o posuzování dvou stejných právních otázek, byť se to laikovi tak mohlo jevit, nebo dokonce stále jeví... A ještě něco k nařizování přesčasů „zdarma“ na úplný závěr, při plném vědomí toho, že tím dále rozšířím okruh svých „nepříznivců“ : nemohu ještě nepřipomenout, že Ivan Langer hovořil při tvorbě ZSP nejdříve o zahrnutí VEŠKERÝCH přesčasů do výše služebního příjmu a teprve po ostrém střetu s OSH si prosadil „v prvním kole“ nejdříve „jen“ 300 hodin (stačí se podívat do tehdejšího originálu sbírky zákonů). A teprve na další velký nátlak OSH, to už ve spolupráci s NOSP, který se tehdy bohudík se zvolením nového vedení stal velmi aktivním, vznikla novela ZSP, ještě v legisvakanční době snižující roční limit na 150 hodin. Více v silách odborů nebylo a obávám se, že v nejbližší době ani nebude. Nehledě k tomu, že otevření ZSP v době vlády rozpočtové (ne)odpovědnosti by přineslo pro hasiče mnohem větší rizika, než naděje. Ale to už bylo dávno popsáno... Vladimír Mühlfeit předseda krajské organizace OSH ústeckého kraje a poradce předsedy OSH.

Každopádně i hasiči jsou ve služebním poměru a začínají možná z médií žít v naději, že už nebudou muset sloužit až 150 hodin přesčasů ročně zdarma, resp. předem zahrnutých do služebního příjmu ( viz § 112 odst.2 zákona 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dále jen „ZSP“). Tuto naději však i nadále bude velmi tlumit právě zmíněná právní norma, kterou samu o sobě ústavní soud jako nekonformní s ústavním pořádkem ČR neshledal (viz níže).

Nejdříve ale aspoň „stručně“, o co v dané kauze šlo, jde a ještě asi půjde, i když daleko více z níže uvedených důvodů myslím v Policii ČR (dále jen „PČR“), než v HZS ČR:

bývalý policista ukončil služební poměr k 30.11.2009 a odsloužil v roce 2008 jako době rozhodné pro výpočet odchodného z průměrného služebního příjmu podle § 166 odst.1 ZSP celkem 594 (!) hodin přesčasů, z toho 150 hodin mu do průměru nebylo započteno, resp. nebylo mu zaplaceno, ani mu za ně nebylo poskytnuto náhradní volno. Soud nepovažoval nařízené a odsloužené přesčasy, a to ani do limitu 150 hodin, ani nad jeho rámec, za dostatečně policií odůvodněné dle § 54 odst.1 a 2 a § 201 odst. 1 ZSP a shledal tak rozhodnutí o přiznání odchodného ve výši, napadené žalobcem pro nezapočtení 150 hodin přesčasů do průměrného služebního příjmu, rozhodného pro výpočet odchodného nepřezkoumatelným. Napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o přiznání odchodného proto bylo s konečnou platností zrušeno a bylo v tomto v podstatě dáno za pravdu žalobci. Ne ovšem ve smyslu „ruší se, vrací se a nařizuje se přepočítat a doplatit“, nýbrž ve smyslu „ z postupu žalované není zřejmé, z jakých důvodů práci přesčas v rozsahu stovek hodin ročně nařizovala“. NSS rozsudek o zamítnutí kasační stížnosti PČR proti rozsudku KS odůvodnil i obecným, ale důležitým požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. A pokračuje textem „ i kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona (což ovšem nelze jak je uvedeno výše z jednání žalované pro nedostatek odůvodnění dovodit), pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být žalovanou nařizovány pouze na základě ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona, tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou. Odůvodnění využívání uvedeného (mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas chybí. Soud tak nemá možnost posoudit, zda postup žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné“ (konec citace části odůvodnění rozsudku NSS). Obdobně mj. shledává soud nepřezkoumatelnou i žalobní námitku k výpočtu náhrad za dovolenou, opět z důvodu nedostatku odůvodnění. Poukazuje ale také mj. na hodinový průměr, který by mohl vést až k diskriminaci sloužících přesčasy oproti těm, kteří přesčas nesloužili.

Vzpomínáte na dobu přípravy nového ZSP a jeho projednávání ve sněmovně? Toto bylo vždy jedno z varování a nejhlasitějších protestů OSH proti § 112 odst. 2 ZSP a vůbec proti znetvoření původního návrhu ZSP pozměňovacími návrhy poslanců, zvláště pak komplexním návrhem tehdy opozičního poslance Ivana Langera. Ten se společně s předkladatelem ZSP, MV Stanislavem Grossem na konečné úpravě § 54, 112 a dalších podílel rukou společnou a nerozdílnou, a to mj. na základě lobby vysokých policejních a hasičských důstojníků, kteří již vesměs neslouží. A kdyby ještě sloužili, jistě by se k výsledku své „vysoce odborné legislativní lobby“ dnes nehlásili. Protestní hlasy OSH byly tenkrát ve výborech sněmovny ve většině případů blahosklonně demokraticky vyslechnuty a kopnuty pod stůl.

KS napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto jej zrušil pro vady řízení podle § 76 odst.1 s.ř.s. bez jednání a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované (PČR) vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost PČR NSS zamítl a plně podpořil výklad KS.

Pokud v obnoveném řízení odvolací orgán odvolání žalobce zamítne, lze předpokládat, že podá novou žalobu. U bývalých příslušníků, i pokud nevyužili plně svá procesní práva podle ZSP a rozhodnutí je již pravomocné, si lze event. představit podnět ministrovi k přezkumu podle ustanovení § 193 odst. 1 ZSP, samozřejmě pouze v zákonném termínu 4 let.

Žalovaná strana, PČR asi má a bude mít v podstatě v opakovaném řízení námitky, které s jiným, rozšířeným odůvodněním vtělí do nového rozhodnutí. Např.bych očekával širší odůvodnění její původní námitky, že o tom, co je důležitý zájem služby rozhoduje výhradně služební funkcionář, nebo dokonce jen vedoucí příslušník, že zvláště ve chvílích desetitisícové decimace početních stavů PČR je důležitým zájmem služby i veřejným zájmem vlastně vše, co pomůže udržet akceschopnost policie, tedy i v podstatě pravidelné plánování a nařizování přesčasů, atd. Resp. bych očekával, že bude v prováděcím služebním přepisu co nejpodrobněji rozepsáno, co pro účely nařizování a vykazování a evidování přesčasů je důležitý zájem služby. I když...sepsat taxativní výčet konkrétních situací bych si netroufl ani v HZS ČR, natož v ostatních bezpečnostních sborech, jejichž problematiku neznám. Každopádně k takovému dotváření právních mantinelů, které asi bude na pořadu dne, by pro mě byly pikantní naše ironické argumenty, které jsme vznášeli v připomínkovém řízení i ve sněmovně a které zněly zhruba takto: „chcete-li mít oporu v zákonu pro nařizování přesčasů v důležitém zájmu služby a o tom, co je ten důležitý zájem byste chtěli rozhodovat bez právních mantinelů, tedy sami, potom je celý zákon zbytečný, stačí vám jeden § ve znění slovo služebního funkcionáře je zákonem. Vždyť takovýmto vágním zapsáním § 112 odst. 2 budete do určité míry zároveň negovat smysl zákona a může to otvírat vrata ke zneužívání zákona“. Byli jsme za takové názory tehdy některými vlivnými poslanci skrytě a těmi hloupějšími otevřeně posmíváni a líčeni jako ti, kteří zbytečně malují čerty na zeď.

Policejní sbor, bude-li postupovat jak odhaduji, bude mít zajisté svoji pravdu v tom smyslu, že ne řadový jednotlivec, ale řídící příslušníci, jednající jménem sboru, potažmo státu, mají odpovědnost za akceschopnost sboru tak, aby mohl účinně chránit zájmy chráněné zákonem. Bude-li ale policie i nadále argumentovat tím, že má málo lidí a musí proto k zajištění plnění svých úkolů, které jí ukládá zákon přímo plánovat a nařizovat pravidelně přesčasy, neměli kdysi její vysocí představitelé společně s dalšími vysokými důstojníky jiných sborů lobovat proti našim námitkám, neměli chodit za poslanci a obhajovat současné znění § 112 odst.2 ZSP. Bylo to od nich krátkozraké a nyní se to otáčí proti nim, resp. proti jejich následovníkům. Z hlediska právního by měli ctít nikde sice takto výslovně přesně neuvedený, nicméně i malému dítěti z kontextu zákona jasný charakter mimořádnosti, nikoliv plánované pravidelnosti přesčasů. A z hlediska morálního by se měli obracet na vládu, která jim ty lidi každým rokem ubírá a ne za drasticky snížené početní stavy trestat ty, kteří přežili.

Žalobce bude namítat také svoji pravdu, po právu shodně se soudem, že pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání fondu 150 hodin přesčasů pro každého příslušníka, nešlo by o žádný mimořádný charakter přesčasů a bylo toho přece možno docílit např. zvýšením základní doby služby v týdnu na 40 hodin, aniž by bylo potřeba následně nařizování výkonu služby přesčas jakkoliv odůvodňovat či vykazovat. A pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v § 52 odst. 2 ZSP. Atd. Atd. A opět musím připomenout, i když někomu tím mohu jít na nervy: nihil novi (nic nového). Na to, že přesčasy by měly být vždy chápány a vykládány jako něco výjimečného, mimořádného, jsme již upozorňovali v připomínkovém řízení a velmi hlasitě i v parlamentu při přípravě nového ZSP.

Závěr ?

Jde o konkrétní soudní spor jednotlivce, bývalého příslušníka PČR, žalujícího na nesprávný výpočet odchodného v důsledku nezapočítání některých přesčasů do průměrného služebního příjmu, rozhodného pro výpočet této výsluhové náležitosti, odvíjející se od nedostatečně odůvodněných přesčasů zaměstnavatelem.
Soud nerozhodl, že se má něco přepočítat a doplatit, nýbrž se tím v podstatě odmítl zabývat pro nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a vznášeného nároku, viz (cituji) „soud tedy nemá možnost posoudit, zda postup strany žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné“... a dále „veřejný zájem je třeba dovozovat v každém jednotlivém případě a jeho paušalizace na jakoukoliv činnost žalované by byla v rozporu nejen s platnou právní úpravou, ale rovněž s teoretickým pojetím toho, co veřejný zájem ve skutečnosti je a jak s tímto pojmem pracovat. Nehledě na to, že výjimečnost předpokládaná služebním zákonem je ve zřejmé kontrapozici s trvalou praxí plánovaných přesčasových hodin“ (konec citace)…Ještě jednou zde musím připomenout, že výjimečnost přesčasovosti jsme již při přípravě nového ZSP ve sněmovně zdůrazňovali jako prioritu. Uváděli jsme mj. příklad hodinového služebního příjmu toho diskriminovaného, kdo bude sloužit přesčasy „zdarma“ v porovnání s tím, který přesčasy neodslouží a za stejnou službu bude mít hodinový příjem vyšší. A že „vyčerpá-li“ první z nich za rok 150 hodin a druhý ani hodinu, bude první v porovnání s druhým sloužit v podstatě 13. měsíc, ale v hodinovém průměrném výdělku na tom budou paradoxně „ jaksi obráceně“. Ale bylo nám tehdy poslanci i zástupci MV ve sněmovně s úsměvem odpovídáno ve smyslu, že přece bude samozřejmost, že nikdo nebude přesčasy zneužívat. Soudit se samozřejmě tehdy nebylo proč, celý zákon byl ve stadiu de lege ferenda (práva budoucího) a odbory nemohly dělat nic jiného, než dělaly – připomínkovat, upozorňovat, varovat, požadovat.
Odhaduji, že PČR bude kromě výše uvedeného i trvat na tom, že nařizování přesčasů není v režimu řízení ve věcech služebního poměru, nenařizuje se rozhodnutím a není tedy možno bránit se odvoláním a tudíž ani toto nemá být předmětem soudního přezkumu (to by ovšem možná stálo za porovnání s procesními právy, resp. Listinou ). .
Netroufám si odhadovat z rozsudku NSS částečně ve prospěch žalobce (nebylo rozhodnuto „má ve všem pravdu“, nýbrž „je nepřezkoumatelné a vrací se“), zda budou následovat destíky, stovky, či tisíce žalob „na přesčasy“. Pokud ano, vidím to rozhodně mnohem pravděpodobnější u policie, kde zřejmě v některých útvarech případy, kdy za rok to šlo u jednotlivce do stovek ( někde prý až nad tisíc ! ) hodin nebyly výjimkou. Pokud je ale pravda, že v HZS ČR u výjezdových hasičů činil průměr „zelených“ přesčasových hodin loni 29 hodin na osobu a rok, tedy něco přes dvě hodiny měsíčně, lze si jistě u toho, komu byl přesčas „zdarma“ (pozor, neplést si s hasičskou nařízenou a zaplacenou pohotovostí k posílení nedostatečně početně obsazené nastupující směny !) nařízen, představit i jiné, vzájemně administrativně i časově méně náročné řešení, než individuální soudní spor o relativně malou částku. Hromadná žaloba by podle mně nebyla možná ani u policie.
Asi by došlo k zamítnutí těch žalob, kde by sbor prokázal , že přesčasy „zdarma“ nebyly nařízeny žalobci plánovaně a pravidelně, nýbrž skutečně mimořádně (onemocněl kolega, došlo k povodním, rozsáhlému požáru a pod.).
Nález ÚS, že § 112 odst.2 ZSP není nekonformní s ústavním pořádkem ČR, OSH vzhledem k jím zadané a draze zaplacené expertize špičkového právníka a jejímu výsledku očekával. Proto s výsledkem expertizy dávno před nálezem ÚS po vnitřní linii OSH svoji členskou základnu seznámil a věc nemedializoval. A proto také OSH do stížnosti nešel. Vzhledem k tomu, že nešlo o usnesení senátu ÚS jednomyslné, si ponechám soukromý názor, že rozpor se zásadou spravedlivého odměňování zakotvenou v Listině zde vidím (viz příklad různé výše hodinového služebního příjmu za stejnou práci toho, kdo sloužil přesčasy a toho, kdo je nesloužil). Nicméně ZSP, vč. § 54 a § 112 platí a nezbývá, než respektovat nález ÚS.
Relaci mezi nálezem ÚS a rozsudkem NSS nehodlám komentovat. Faktem ovšem je, že zdaleka nešlo o posuzování dvou stejných právních otázek, byť se to laikovi tak mohlo jevit, nebo dokonce stále jeví...

A ještě něco k nařizování přesčasů „zdarma“ na úplný závěr, při plném vědomí toho, že tím dále rozšířím okruh svých „nepříznivců“ : nemohu ještě nepřipomenout, že Ivan Langer hovořil při tvorbě ZSP nejdříve o zahrnutí VEŠKERÝCH přesčasů do výše služebního příjmu a teprve po ostrém střetu s OSH si prosadil „v prvním kole“ nejdříve „jen“ 300 hodin (stačí se podívat do tehdejšího originálu sbírky zákonů). A teprve na další velký nátlak OSH, to už ve spolupráci s NOSP, který se tehdy bohudík se zvolením nového vedení stal velmi aktivním, vznikla novela ZSP, ještě v legisvakanční době snižující roční limit na 150 hodin. Více v silách odborů nebylo a obávám se, že v nejbližší době ani nebude. Nehledě k tomu, že otevření ZSP v době vlády rozpočtové (ne)odpovědnosti by přineslo pro hasiče mnohem větší rizika, než naděje. Ale to už bylo dávno popsáno...

Vladimír Mühlfeit

předseda krajské organizace OSH ústeckého kraje a poradce předsedy OSH.

Přesčasy a rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 26.9.2012

Naši partneři