Novoroční zamyšlení

Vážené kolegyně a kolegové, mnozí z Vás říkají, že tak špatný začátek roku, co se týká spokojenosti v práci, ještě u hasičů nezažili. ...

Vážené kolegyně a kolegové, mnozí z Vás říkají, že tak špatný začátek roku, co se týká spokojenosti v práci, ještě u hasičů nezažili. Nedivím se takovému hodnocení zvláště od těch, kteří začnou nosit domů nižší výplatu, než nosili vloni. Jsem poslední, kdo by chtěl takovou bolestnou věc obhajovat a dělal jsem se svými kolegy z vedení svazu vše, co bylo v našich silách, aby k tomu nedošlo. Nebudu dnes opakovat výčet našich aktivit kolem nového zákona o služebním poměru, jeho novelizací, státního rozpočtu, nebo kolem zákoníku práce. Nebudu ani dlouze vysvětlovat, že určitá mzdová zdrženlivost (mnozí z vás to nazývají jinak) v prvním čtvrtletí, často i déle, není v rozpočtové sféře nic nového, nýbrž že jde naopak o léta zavedený úzus. Ještě byste mne označili za obhájce takových praktik, i když já to jen konstatuji jako fakt, který se odborům nikdy nepodařilo zcela zvrátit. Koneckonců většina z vás si pamatuje, že určité propady, dokonce i u „rizikových“ příplatků, vám byly „naděleny“ v minulých prvních kvartálech nejednou, ale i to, že v průběhu roku bylo vše postupně srovnáno, dokonce i rozhodnutími o navýšení platu se zpětnou působností. Více než pravděpodobné však je, že letos půjde zřejmě o propady rekordní, což v souvislosti s náběhem zákona, který měl přinést nejenom utažení šroubu povinností, ale i adekvátní mzdovou kompenzaci, vyznívá dvojnásob tristně. Proto jste se obraceli více, než kdykoliv předtím i na nás a na mne osobně. Musím přiznat, že v posledním týdnu, Silvestra a Nový rok nevyjímaje, se mi prvně za 16 let „podařilo“ hromadněji porušit zásadu, že na každý dopis, či telefonát během několika dnů odpovím, prostě to nešlo a nepůjde stihnout. Omlouvám se tedy všem, kteří se individuální odpovědi, na kterou bývali zvyklí, nedočkali, nebo dočkají opožděně. Učinil jsem aspoň několik pokusů o jakási paušální vysvětlení nejpalčivějších problémů účastí v diskusi na serveru Požáry, ale ani to nemohlo samozřejmě všechny tazatele uspokojit. Bylo to však pro mne v mnohém poučné. Např. v tom, že taková diskuse je dobrá pro výměnu názorů, ne však pro vysvětlování věcí mnohokrát již vysvětlených. A tak třeba kolegovi, který by prý raději pracoval v pracovním poměru k městu, kde by očekával vyšší plat a nepotřeboval by prý tím pádem žádné sociální kompenzace a tudíž ani služební poměr, až by jednou odcházel (asi rovnou do starobního důchodu?), bych mohl říci jen pár vět. Třeba o tom, že jeho filosofie nápadně připomíná názory pana poslance Severy o placení příslušníků „slušně“ už teď, online a ne až v závěru, či dokonce po skončení profesní kariéry. Když jsem se ale pana poslance zeptal, kolik by tedy podle něj měl činit průměrný plat ve Sboru, kde v r. 2007 přesáhne 32 tis. korun, zda by si on představoval 60, nebo 70 tisíc, aby si všichni mohli včas našetřit namísto výsluhového příspěvku, žádnou částku jsem z něj s prominutím nevydoloval. Každopádně by se měl kolega, který je zřejmě z většího města, pozeptat např. v nemocnicích, které byly státní a teď jsou „pod městem“, či „pod krajem“, jak si tam sestřičky platově polepšily, když jejich odměňování přešlo do režimu zákona č.1/92 Sb. o mzdě. A to nemluvím o svérázném pojetí solidarity typu „u nás v Praze (Plzni, Ostravě) by se nepropouštělo a ta menší města mne nezajímají“, která z takového názoru čiší. Nebo jiný kolega, který by rovněž chtěl podstatně vyšší plat, zatímco odbory podle něj namísto boje za platy bojovaly jen za možnost „vedlejšáků“. Myslím, že většina z Vás by mu dokázala „z voleje“ vysvětlit na mnoha konkrétních věcech, v čem všem se hluboce, ale opravdu hluboce mýlí. Nebo postesky našich kolegů z HZS ČD nad zákoníkem práce a nad tím, jak OSH ještě za tento zákoník bojoval. Odhlédněme od toho, že zrovna náš svaz v tomto směru žádným bojovníkem zrovna nebyl, ale hlásil se k solidární podpoře několika mil. zaměstnanců (vč.podnikových hasičů) , kteří by se bez tohoto ZP ocitli brzy v mnohem větším riziku, než si kolegové dovedou představit, od výpovědi bez udání důvodů a tudíž soudně nepřezkoumatelné, až po zrušení i jediného dne volna na pohřeb svých nejbližších. V seriozní diskusi bych se ale musel kolegů zeptat na pár věcí. Nejen na to, zda vědí, že třeba problém s pracovní dobou, potažmo s pohotovostí na pracovišti, ještě přesněji s 24 hodinovou směnou je jednou z věcí, které je podle směrnic evropské komise (vč. judikátů ESD) možno upravit odchylně pouze zvláštním zákonem pro omezený okruh činností a že šlo o řešení, které bylo očividně ( a nutně) na spadnutí už několik let. Ale třeba i na to, kolik jich při lámání chleba, kdy se naskytla určitá možnost, aby byli delimitováni do HZS ČR, bylo pro takovéto řešení. Nic kolegům nevyčítám, ale většina z nich byla proti, o to ovšem vedení ČD mělo snadnější pozici, když řeklo ne. Dnes je už jedno, kdo byl proti proto, že by si platově pohoršil, kdo proto, že by vzhledem k nárokům na vzdělání, na zdravotní, či fyzickou způsobilost stejně u HZS ČR dlouho nevydržel a kdo ještě z jiných důvodů. Nadávat ale na odborový svaz, který je nezastupuje, je sice možné, nikoliv však korektní. Nehledě k tomu, že měli možnost pokusit se o výjimku ze ZP cestou svého odborového sdružení. Já osobně s panem místopředsedou Oberreiterem jsem svého času nejméně hodinu jednal s šestičlennou delegací kolegů „od drah“ a jistě by mi dali zapravdu, že jsem s nimi velmi pečlivě probral všechna pro i proti jejich event. přechodu do HZS ČR. Nezbývá mi, než opakovaně naznačit, že cesta by mohla vést aspoň přes § 5 ZP, ale nikdo ji za ně vyšlapávat nebude, zvláště, když tu největší a nejjednodušší šanci, přejít do HZS ČR, již propásli. Ale zpět k tomu, co nyní hýbe naším Sborem, tedy především k platovému propadu. Požádáme pana ministra vnitra o konkrétní stanovisko k nastalé situaci a především o to, aby v nejbližší době nařídil nastartování procesu narovnávání platů včetně stanovení harmonogramu a zásad, kterými by se měl HZS ČR v této věci řídit. Jako jednu z našich priorit při tom samozřejmě označíme změnu pokynu generálního ředitele HZS ČR, kterým zařadil výjezdové hasiče a ZPP do nižší skupiny zvláštního příplatku. Na jiné akce, než jednání, není vhodná doba, i když si to někteří z Vás myslí a žádali jste mě už od poloviny prosince, abychom přitlačili na pilu. Ještě je prostor k jednáním na různých úrovních, i když minimálně únorové výplaty jsou už z hlediska propadu ztraceny. Vážené kolegyně a kolegové, ti z vás, kteří mne znají osobně, vědí, že upřednostňuji vyjednávání a když už mám přitvrdit, snažím se to dělat s vtipem, nikoliv s boucháním pěstí do stolu, nebo dokonce do brady svého protějšku. V poslední době mi však humor poněkud dochází, zvláště pak po nedávném čtyřhodinovém jednání s ředitelem kanceláře GŘ o zvláštních příplatcích, příplatcích za vedení a pod., resp. po té, co jsme již za pár dní zjistili, že naše připomínky, které pan ředitel panu generálovi tlumočil, byly panem generálním ředitelem smeteny ze stolu se vzkazem přes pracovníka kanceláře, který by se dal shrnout v podstatě do větičky, že snad někdy později . Také o tom chceme jednat s panem ministrem vnitra. Zatím přislíbil, že se bude snažit najít si na mne a na kolegu Štěpánka čas ještě tento týden. Závěrem bych rád poděkoval těm pánům krajským ředitelům, kteří si dali v poslední době tu práci, že osobně objeli mnoho požárních stanic ve svých okresech a lidem se snažili podrobně vysvětlit, co a proč je čeká, i jak to bude později v průběhu roku. Bylo to sice za 5 minut 12, ale to nebyla jejich vina, i oni jsou přece někým řízeni a jsou do značné míry závislí na rychlosti práce nadřízeného orgánu. Věřím, že si tím ušetřili dost práce s řešením odvolání, která v takovém kraji určitě nebudou tak častá, jako tam, kde informace zcela chybí, nebo padaly dolů pouze oficiálně po služební linii, což při stručném zápisu z porady a hierarchii „přenašečů dobrých zpráv“ vždy přináší riziko zkreslujícího efektu tiché pošty. Jsem také zvědav, jaké informace o projednání přechodu na nový systém s odbory na krajské úrovni dostanu od členů předsednictva z jednotlivých krajů.Jak se tak dívám, namísto slavnostnějšího novoročního zamyšlení, zvrhlo se moje psaní spíše v běžný pracovní dopis členské základně, ale přepisovat to nebudu, první myšlenky bývají většinou nejvýstižnější. Konec konců nejsem prezident. Aby však zcela nechyběl nějaký novoroční závěr: pesimista by vzpomněl přísloví nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, optimista raději vzpomene název filmu „Situace je vážná, nikoliv zoufalá“. Přeji Vám do nového roku ještě jednou to, co jsem Vám přál již minulý týden, tedy zdraví, dobré rodinné zázemí a dobrou partu na pracovišti. A děkuji Vám za to, že jste dočetli až sem.

Vladimír Mühlfeit