Ještě k článku z 2.6., který jsem stáhnul z webu po třech dnech
Slíbil jsem, že se k němu vrátím, až si ověřím některé věci z dalších pramenů. Základem všeho bylo porušení služební kázně několika kolegyněmi. To ...
Slíbil jsem, že se k němu vrátím, až si ověřím některé věci z dalších pramenů. Základem všeho bylo porušení služební kázně několika kolegyněmi. To jsem také dvěma z nich naprosto jednoznačně sdělil jako výchozí poznatek a právní názor. Ony to uznaly, aniž bych je o tom musel přesvědčovat. Proto také potrestání dost citelnými srážkami z platu přijaly jako trest adekvátní svému provinění. O to více byly překvapeny, když dostaly rozhodnutí o propuštění. Jejich provinění bylo shledáno natolik závažným, že další setrvání ve sboru podle zaměstnavatele není možné. Jako porušení právní zásady ne bis in idem, nebo-li nelze dvakrát ve stejné věci (trestat), by to při rozhodování možná nehodnotil ani soud. Kontinentální právo totiž sice není založeno na principu precedenčním , k předchozímu rozhodnutí jiného soudu ve stejné věci však zpravidla soud přihlédne a taková judikatura zde existuje. Tím nechci říci, že event. soudní spor o neplatnost propuštění je předem prohrán, soud by zkoumal samozřejmě celý případ v daleko širším kontextu, počínaje prověřením formálních náležitostí , např. dodržení procesních lhůt, přes volné hodnocení důkazů, předkládaných stranami, až po zhodnocení, zda provinění žalobce bylo natolik závažné, že byl dán důvod k propuštění atd. Právě zjevná ztráta propadné subjektivní lhůty u jedné z provinivších se kolegyň byla již sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí v první instanci (autoremeduru). Nechci však uhýbat do roviny právní, vraťme se k mému článku. Několik kolegů , kteří na něj reagovali negativně, mi vyčetlo, že jsem věc podal v podstatě novinářským způsobem, což by tolik nevadilo, vadilo však, že jsem tak učinil jednostranně a zkresleně, že jsem některé věci spíše zamotal, než rozmotal a že jsem uštědřil i několik ran pod pás, což by ode mne za léta, co mne znají, nečekali. Jinými slovy noviny ano, bulvár ne. Pokusil jsem se reagovat na jejich odezvu a změnil jsem pasáž o fyzických testech podle informací, které mi sdělili, druhý den jsem se snažil ještě reagovat na vysvětlení interního „řádu spojové služby“, sám jsem však cítil, že takto se vše napravit nedá, resp. že by vznikl nekonečný seriál oprav. Jeden ze tří volajících to shrnul do věty „ měl jste i u nás možná jenom přátele, teď jste však určitě některé ztratil“. Nerad ztrácím přátele a důvěra lidí je vedle pomáhání jim to hlavní, co mne na nelehké, mnohdy skrytě, nebo i veřejně posmívané práci „ odborového bosse“ těší a co mne zavazuje. Dlouho a těžce se získává, o to rychleji, rád bych však věřil, že nikoliv nenávratně, se dá ztratit. Neuváženým zveřejněním tendenčně pojatého článku jsem udělal chybu. Neomlouvá mne, že podněty na téma jednání s lidmi jsem dostával již před zmíněným případem. Neomlouvá mne ani to, že pozitivních ohlasů na článek bylo víc, než těch negativních, spíše mne z toho trochu mrazí. Dlouze popisovat, že jsem z důvodů dovolených neměl čas dát „výbušnější“ text nejdříve posoudit jednomu či dvěma spolehlivým kamarádům z praxe, jak to jinak běžně dělám, nemá cenu, ani to mne neomlouvá. Stejně, jako by mne neomlouvalo vysvětlování o přepracovanosti, o osobních problémech a o čemkoliv jiném. Jsou to věci často i smutné, takový je však život a zažívá to v té či oné míře každý z nás. Je to především o osobní odpovědnosti a o svědomí. Panu řediteli jsem se dnes osobně omluvil a byl jsem rád, že moji omluvu přijal. Za jeho synem bych rád zajel za týmž účelem okamžitě po svém návratu z dovolené, bude-li ochoten se mnou hovořit.JUDr.Vladimír Muhlfeit, předseda OSH.
Naši partneři
